cz

Film za hranicí foto-realismu

Říkal jsem si, co může Brazilec, který nebyl nikdy v Česku, ani se s Karlem Zemanem osobně nesetkal, přinést na takovou konferenci. Co mohu Čechům říct o jednom z jejich největších filmařů, co by oni sami už dávno nevěděli. Vždyť zůstává jedním z vašich největších filmařů historie kinematografie. Možná tedy jediné, o co se s vámi mohu podělit, jsou mé dojmy, tedy dojmy někoho, kdo není tak znalý věci, ale Zemanovy filmy obdivuje. K tomu účelu jsem si vybral jedno dílčí téma jeho tvorby – a tím je, do jaké míry měl právě Georges Méliès vliv na formování Zemanovy poetiky. Rád bych přednesl krátký příspěvek, ve kterém se budu snažit ukázat, v čem se Zeman s Mélièsem shodují – a v čem jsou si naopak zcela odlišní. Mimochodem považuji za báječné, že jak filmy Karla Zemana, tak i Mélièse jsou posledních pár let bez potíží k dispozici na DVD. Jsem opravdu rád, že jsem se takové doby dožil. Omlouvám se, že zpočátku budu mluvit více o Mélièsovi, ale postupně se dostanu i ke Karlu Zemanovi.

Většina filmové produkce 20.století se vydala směrem foto-realismu, ačkoliv v raném období kinematografie byl nepopulárnějším tvůrcem Georges Méliès. Namísto reprodukování reality jeho filmy využívaly kreativních filmových triků, které diváka zaváděly do světa fantazie. Na plátně Méliès zobrazoval spíše sny, než aby ukazoval skutečný život. Jeho snahou bylo nás především okouzlit. Zároveň film vnímal jako médium, do něhož může autor obtisknout vlastní osobnost.

Nezapomeňme, že na konci 19.století byla Evropa fascinována technologickým pokrokem, jak se svět začal rychle rozvíjet. To se týkalo jak umění, tak i vynálezů. Bezpochyby Mélièsovy filmy jsou prodchnuté kulturním klimatem, které v Evropě té doby převládalo. Nicméně on dokázal v malém ateliéru zároveň stvořit exotické planety, inscenovat setkání s divokými domorodci a rozvíjet orientální fantazie. Byl to mistr s velkou představivostí, naivistický kouzelník, který pokračoval v eleganci evropské tradice vysokého vypravěčství. Ale 20.století bylo bohužel obdobím, které mělo s elegancí pramálo co společného. Euforickou éru prvních let ukončilo propuknutí první světové války. Nedlouho předtím inscenoval Méliès naivní bitvu na Měsíci, zatímco o pár let později zahájili ve skutečném světě Evropané svou sebevražednou válku. Dva roky po jeho posledním filmu se rozpoutal jeden z nejhorších konfliktů v historii lidstva, v němž došlo málem k záhubě Evropy.

Po mnoho následujících desetiletí zůstával Méliésův odkaz součástí oné ztracené a naivní minulosti. Připomínal nám, že jsme kdysi bývali šťastnější, než byly ty úžasné vynálezy a nové stroje, původně určené k rozvoji a osvobození lidstva, zneužity k zabíjení. Jakkoliv se Méliés inspiroval fantastickým světem Julese Verna a jeho vizí lidského pokroku, zcela opomněl, že už i tento francouzský spisovatel varoval před ničivou silou, již může rozpoutat zneužití strojů. Ať tak či onak se pod dojmem konce hrůzy první světové války se Evropa ocitla v novém pořádku, kde se na Mélièse pozapomnělo.

Ale protože kouzlo zůstane vždy kouzlem, objevil se v nedalekém kraji další filmař, usilující o návrat k raným, nevinným dobám filmu. A podobně jako Meliès stvořil v malém ateliéru se svými spolupracovníky fantastický svět – mimochodem jeden z nejobdivuhodnějších, jaké kdy vznikly. Filmy Karla Zemana navazovaly na Mélièsův odkaz a dále jej rozvíjely. Jejich autor si z něj přisvojil smysl pro magično, kouzlo a pro vznešenost. Zeman ale zdaleka nebyl pouhým Mélièsovým následovníkem, ač už být přirovnáván k filmovému průkopníkovi je samo o sobě poctou. K tomuto odkazu přidal působivost koláže a literární kvality příběhů. Dále zkombinoval živé herce s rafinovanými kresbami. Využil nádherné knižní ilustrace verneovek, aby stvořil jednu z nejpůsobivějších filmových vizualizací historie. Zároveň ale nikdy nedovolil, aby se nechal zlákat samolibostí, třebaže svedl vdechnout život umělým postavám, animovaným loutkám, inspirovaných skutečným životem. V Zemanově době už byla Evropa jiná a zároveň tento filmař byl jedinečným překladatelem nových filmových možností, jež kdysi jen naznačil Méliès.

Zemanovy filmy nás nabádají více k přemýšlení. Co přitahovalo francouzského pionýra filmu, český tvůrce znovu přepracoval. Humor už není pouhým inteligentním pohledem na svět, ale důsledkem kritického přístupu – především právě k naší minulosti. Ve scéně uvěznění v břiše velryby najednou baron Prášil zaslechne zvuky děl a ironicky poznamená: „Blížíme se k Evropě“. Protiválečný motiv se vrací ve filmu Na kometě, kde bojují dvě armády o nadvládu nad městem. Jenže v tu chvíli se objeví blížící se kometa, jež hrozí srážkou se zemí. Bitva na chvíli utichne, ale protože se zdá, že kometa se blíží k Zemi dost pomalu, rozhodnou se velitelé, že ještě mohou chvíli pokračovat v bitvě.

Na rozdíl od Mélièse se Zeman snažil propojit svět fantazie se skutečným životem. Díky tomu jsou jeho filmy pastvou pro oči, ale zároveň nám slouží k přemýšlení a k našemu kritickému pohledu. Spojují dohromady kouzlo s inteligencí, aniž by byly pouhou zábavou. Zeman nám nabízí jedinečný intelektuální zážitek, vycházejícího z dokonalého estetického přístupu, ale i z hlubokého komentáře o lidské povaze.

V této zemanovské metodě lze vystopovat několik obecných postupů. Jako jeden z prvních filmařů pochopil, že dobrému kouzlu je potřeba vytvořit jistý prostor. Nepřevzal Mélièsův frenetickým rytmus, který známe z prvních němých filmů. Namísto toho dopřává Zeman divákovi více času, aby se v novém světě zabydlel a dokázal vstřebat fantastické ilustrace. Tento čas umožňuje umělecké práci, aby podnítila divákovu představivost. Díváme se na Zemanovy filmy stejně jako na staré fotografie z alb, jež nám umožňují průhled do virtuálního stroje času. Jako by měl člověk někde skrytý poklad starých vzpomínek, které obsahují klíčové momenty všech lidí okolo nás. Jestli je dovedeme vnímat a navázat s nimi dialog, závisí už jen na naší vnímavosti. Musíme otevřít své srdce a mysl. Nakonec to je jeden z nejdůmyslnějších narativních postupů ve filmu, který lze dokumentovat na příkladu vypravěčského postupu v Zemanově Baronu Prášilovi. Náš hrdina se rozhodne ukázat mladému kosmonautovi nádheru země, takže ho posadí do staré karavely, tažené sedmi pegasi, tedy létajícími koňmi. Když se pak v záběru přiblížíme k pegasům, zjistíme, že jedna z figur je ještě neopracovaná. Není tak zdobená jako zbylých šest koní, aniž bychom pro tento detail našli funkční vysvětlení. Je to pouze výzva, abychom zapojili naši představivost a vnímavost. Dokonce se odvážím tvrdit, že bychom mohli vytvořit celý nový film, pojednávajícím pouze o tomto pegasovi a jeho údělu.

Jakmile kosmonaut přistane ve vzdáleném Turecku, je baronem Prášilem vyzván, aby navštívil mocného sultána. Obrazy z paláce jsou prezentovány jako řada plochých vrstev obrazů, které vycházejí z ilustrací Gustava Dorého. Tyto vrstvy pouze naznačují trojrozměrnost, kterou si musíme dotvořit pouze v našich myslích. Naproti tomu filmový průmysl věnoval posledních padesát letech velkou energii a pozornost rozvoji trojrozměrného obrazu. 3D digitální animace a stereoskopie jsou nyní v celém světě čím dál populárnější, na jejich filmy se hrnou davy fanoušků. Na Karla Zemana neudělal tento vývoj filmového zobrazování i samotného průmyslu kdysi veliký dojem. Na rozdíl od tohoto technologického proudu se snažil předávat myšlenky. Podle něj film měl být vždy „plochý“ ve srovnání se skutečným životem. Ten skutečný zázrak je být naživu, tedy něco, čemu stále dobře nerozumíme.

Všechny lidské vynálezy zůstávají v Zemanových filmech prostorově vždy svojrozměrné – a nebylo tomu pouze s ohledem na Mélièsův odkaz či jinou estetickou volbu. Stroje zároveň zrcadlí lidskou posedlost překonávat vlastní omezení, která se může, jak už Karel Zeman věděl, obrátit proti člověku a dovedou zabíjet. V jeho filmech stroje zůstávají ploché, protože byly stvořeny jako pouhé nástroje. A když se jich chopí lidé bez morálky a svědomí, stávají se pak i oni plochými, dvourozměrnými. Tuto myšlenku Zeman v některých scénách zcela jasně vyjádřil. Teprve skutečný, plnohodnotný život může nabýt trojrozměrnosti, zatímco dvojrozměrný grafický styl slouží k tomu, aby postavil do kontrastu lidský úděl s důsledky moderních technologií. V tomto případě překračuje Zemanovo filmové dílo (a jeho teorie)  foto-realismus. Jinými slovy předkládá skutečnou trojrozměrnou reprezentaci lidského života, nezotročeného nadměrnou závislostí na technologiích.

Dílo Karla Zemana předběhlo svou dobu a má nám stále co nabídnout i v době sta let od jeho narození. Žijeme v době, kdy by nám jeho pohled na moderní techniku měl sloužit jako varování. Jenže my lidé jsme zvláštní tvorové, kteří neustále zapomínají na důležité věci. Takže nám nezbývá než si stále dokola připomínat naše dědictví a učit se od velkých myslitelů a umělců, kteří nás svou tvořivostí inspirují k pochopení našeho života a dopředu upozorňují na možné následky našich činů.

Osobně se musím svěřit, že mě v životě filmy Karla Zemana nesmírně zasáhly – oslovily mé srdce. To je asi to největší, co může dosáhnout velký umělec. V závěrečné sekvenci svého posledního hraného filmu, v Pohádce o Honzíkovi a Mařence, Karel Zeman zpodobil novou generaci, která obdivuje svého nového pegase. Tentokrát netáhne karavelu, ale veze milence do věčnosti nebes. Je to pravděpodobně to stejné nebe, ve kterém je teď Karel Zeman společně s Georgesem Mélièsem. Oba ozařují naši vířivou cestu na této planetě. Děkuji vám.

Alena Činčerová : Pamatujete si, kdy jste poprvé uviděl film Karla Zemana a jak na vás zapůsobil?

Heitor Capuzzo : Poprvé jsem se s tvorbou Karla Zemana seznámil v roce 1967, v době, kdy Brazílie procházela jedním z nejhorších období diktátorství. Netuším, kolik toho víte o historii naší země, ale v Latinské Americe se u moci střídaly různé pravicové režimy, vojenské junty. Nechtěl bych se nikoho tady dotknout, ale v té době jsme vzhlíželi ke Kubě – samozřejmě pohled Latinské Ameriky na komunismus je utopický. Byl spojován především s myšlenkami Trockého a byl ovlivněn tím, v jakých podmínkách nesvobody a cenzury žila naše společnost.

Ovšem i v té době brazilští filmoví fanoušci už znali české filmy. Když se dnes hovoří o nových vlnách 60. let, máme na mysli obvykle francouzské hnutí, cinéma nuove v Latinské Americe či japonskou novou vlnu. V Brazílii se však udržuje povědomí o českých filmech té doby, neboť vaše kinematografie byla u nás opravdu populární. I díky tomu jsem se setkal s mnoha českými filmy velmi brzy – jedním z neoblíbenějších zůstává Až přijde kocour režiséra Vojtěcha Jasného. Vzpomínám si, že tento film zůstal v Brazílii na programu kina nepřetržitě šest měsíců. Viděla jej celá moje rodina, včetně mého otce, který za svůj život zhlédl dohromady sotva dvacet filmů. Z tohoto byl však naprosto nadšen. Samozřejmě v Brazílii se také uváděl Limonádový Joe a mnoho českých populárních snímků.

Mým prvním kontaktem s tvorbou Karla Zemana byla paradoxně fotografie z filmu Baron Prášil. Z ní nebylo vůbec poznat, zda se jedná o animovaný či hraný snímek. Mimochodem celý film jsem viděl poprvé až v roce 2000 – tedy si asi umíte  představit, s jakým rozechvěním jsem ten film objevoval po třiceti letech – od doby jeho vzniku v roce 1967. Až na přelomu nového millenia jsem si v Japonsku koupil dvd s filmy Karla Zemana, v českém znění s japonskými titulky. Ale přesto mě film naprosto nadchnul. U mnohých snímků slyšíte pozitivní ohlasy, ale pak vás samotný výsledek zklame. U Barona Prášila tomu bylo přesně naopak.

Přiznám se, že Georges Méliès a Karel Zeman zůstávají filmaři, jejichž tvorbu nedovedu pořádně uchopit. Jsou tak kouzelní a mají neuvěřitelnou vizualizaci. Při jejich sledování se znovu stávám dítětem, které si nedovede uchovat odstup, ani nad nimi kriticky přemýšlet. Pokaždé, když vidím nějaký Zemanův film, je to, jako bych se díval poprvé – ačkoliv jej už znám. Vše je jednoduché, ale zároveň snové. Je to podobné, jako když se probudíte a už si nedovedete detailně vybavit sen, který se vám v noci zdál. Zůstává jen jakýsi pocit. Se Zemanovými filmy je to stejné. Při jejich sledování cítíte určité tajemné napětí. Takže i po letech zůstávají, podobně jako čeští filmaři 60.let stále inspirativní.

První české filmy jsem viděl, když mi bylo čtrnáct let. Vzápětí jsem navštívil českou ambasádu v Sao Paulu, neboť jsem se chtěl o Československu něco dozvědět. V témže roce jsem viděl ve zprávách, jak se v Praze upálil Jan Palach. Pamatuji si, jaký to v celé moji rodině vyvolalo šok. Všichni jsme u zpráv plakali. Tolik nás nezasáhlo ani zastřelení Kennedyho jako právě upálení Jana Palacha. Pocítil jsem touhu přijet jednou Prahu navštívit – a nakonec mi to trvalo do mých pětapadesáti.

K samotné české animaci jsem se částečně dostal přes Japonsko, kde vychází řada vašich animovaných filmů, zároveň se tam učí o české animaci. Například tam oceňují filmy Břetislava Pojara. Pokud se zajímáte o animaci, doporučuji vám si zajet do Japonska. Najdete tam animované filmy ze všech možných zemí. Na závěr jen dodám, že obdivuji vaši zemi, jakou měrou ke kvalitnímu animovanému filmu přispěla. Děkuji.

 

en

Professor in the School of Art, Design and Media at Nanyang Technological University –Singapore. He was also Professor in the Department of Media Study  at University at Buffalo – NY  and Professor in the Department of Photography, Theater and Cinema at the School of Fine Arts, Federal University of Minas Gerais (UFMG – Brazil). He received the Master of Fine Arts and Doctoral degrees in Cinema from the School of Communications and Arts at Sao Paulo University (USP). He is the author of the books Cinema: The Dream’s Adventure, The Twilight Zone: Cinema Beyond Imagination, Alfred Hitchcock: Cinema in Construction, and Tears of Light: Romantic Drama in the Movies and the coordinator of Cinema According to the Critics of Sao Paulo. He is co-organizer of the book Reflections on Film Editing by Eduardo Leone (midia@rte/UFMG Press). He directed the short films Strange Smile – with Jose Armando Pereira da Silva (Winner of the Best Film and Best Director awards in the cinema festivals of Gramado and Brasilia), Good Night and Jump Violeta. He was also a newspaper movie critic for Diario do Grande ABC for 10 years.

Film beyond photo-realism

For many reasons the majority of worldwide industrial film production during the 20th Century embraced the idea of photo-realism.  But in the early era the most popular filmmaker was Georges Méliès. His films presented many creative film tricks that proposed a visuality beyond imagination. In his hands, film was used to present pieces of dream instead only pieces of life.

The main character in his trick films was the centre of attraction, being seductive, enchanted and magical. Méliès understood film as a support for “finger prints,” a product with the personality of its author.

Europe at that time was fascinated by the technological advancements developed at the end of the 19^th Century. The world was in expansion, with all kinds of new possibilities available to artists and inventors.

Georges Méliès was European. His films are impregnated with the cultural background that surrounded Europe in those years. In his tiny studio he recreated impossible travels to exotic planets, encounters with savage natives, and oriental fantasies, which were always under the control of this great maestro and his imagination.

This euphoric era was quickly eclipsed by the eruption of the First World War. If on the screen Méliès was conducting a battle against the Selenites in the Moon, some years later in real life Europeans were conducting a suicidal war against Europeans.

Méliès was a wonderful, naive magician trying to continue the elegancy of the European high tradition. But the 20^th Century was definitely a century opposed to elegancy.

For decades, Méliès heritage became part of the naive past. It was a time to remember, as memorabilia does, reminding us that we were once happier and we knew it.

Two years after his last film, Europe almost destroyed itself entirely. The machines that could expand our humanity and experience suddenly were used to kill our children. Méliès was enthusiastically inspired by Jules Verne and his visions of the future. But Méliès missed a point: Jules Verne also warned about the power of destruction in the misuse of new machines.

After the end of the First World War, Europe faced again the nightmare of a new order. One again, brothers were set against brothers in what became one of the worst conflicts in the history of mankind.  At that time, Méliès’ heritage was definitively positioned in the distant past.

But because magic is always magical, in a beautiful land not so far away, there was a new filmmaker who decided to rethink those early days and proposed one of the most creative cycle of films ever made. Just as Méliès, he also worked in his tiny studio with a fantastic crew.  His name was Karel Zeman and his films embraced the Méliès heritage and extended it even further, adding the power of collage and literature. Blending live action footage with refined collages and drawings, Zeman had as reference some of the most beautiful book illustrations throughout history. Karel Zeman gave another dimension to the Méliès heritage, proposing one of the most expressive and enchanted visualities ever made in film.

Zeman was not exactly only a disciple of Méliès, although he can be considered this per se as one of the highest honours in film history.  Zeman took from Méliès the sense of magic and splendour. But he never allowed the trap of vanity to be present in his work. Also inspired by Jules Verne, Karel Zeman initially decided to give life to synthetic characters, animating puppets inspired by daily life. But by then Europe was different and Zeman was a unique translator of the film possibilities pointed to by Méliès.

Zeman’s films suggest a time for contemplation.  Everything that attracted Méliès was carefully revisited. The elegance is part of the past. In name of that elegance it is possible to find the origin of the horror.

The humour is not only the results of an intelligent point of view, but a critical approach to the mistakes of the past. When Baron Munchausen (in Baron Prášil) was being prisoner inside the belly of the whale for several weeks, suddenly he noticed the sound of cannons and ironically concluded:  we are close to Europe.

In the beginning of The Stolen Airship (Ukradená vzducholod), all adult characters are euphoric. The new 20^th Century seems to be very exciting. All inventors are competing in a world fair. But children are not allowed to participate. The new future is too dangerous for the new generation.

In On the comet (Na kometě) two armies are fighting for the domination of a city. Suddenly a comet appears and threatens to collide with the Earth. The battle is momentarily stopped. But because the comet still seems to be a little far away and approaching slowly, the armies happily conclude that the war can restart.

Zeman brought to the fantastic universe of wonders provided by animation and special effects the necessary critical point of view connecting fantasy with real life. His films enchant our eyes and also provide critical stimulus to our brains. Magic with intelligence. Senses with refined perception. More than entertaining, Zeman’s filmography proposes a unique intellectual experience based on its refined aesthetic approach plus the deep commentary about our human condition.