Linda Zemanová-Spálená je dlouhodobě obdivovatelkou filmů svého dědečka, Karla Zemana. Narodila se v ČR, a když jí bylo 12, odešla s rodiči do Kanady, kde nyní žije v Torontu s manželem a dvěma dětmi.
Trvalé inspirace
Chtěla bych vás všechny přivítat na mezinárodní konferenci Karel Zeman – Kino zázraků a poděkovat vám, že jste přišli – je to skvělé pro mne i pro mou rodinu. Hlavní důvod, že jsme tu všichni spolu, je naše velká úcta a obdiv k dílu Karla Zemana. Ráda bych tu trochu o svém dědečkovi a jeho práci promluvila a poté bychom i s maminkou chtěly představit dokument Fantazie má jméno Zeman, který uvidíte po konferenci.
Tuto přednášku jsem nazvala „Trvalé inspirace“, neboť můj dědeček byl pro mne celý život velkou inspirací. A i po celém světě jsem se setkala s filmaři a také s diváky, kteří znali jeho filmy a byli velmi dojati a zároveň inspirováni jeho snímky. Chtěla bych začít citátem, který se týká filmu Vynález zkázy a pochází z článku novináře Josefa Srycka: „… toto je příběh malého muže – Zeman je o málo vyšší než 160 cm – z malé země, pracuje v malém studiu, s malými modely, malým rozpočtem a vítězí nad obry…“. Podle mne tento citát vyjadřuje to, co se mému dědečkovi podařilo.
Článek vyšel v Tel Avivu v době, kdy se tam promítal Vynález zkázy a zároveň film Cesta kolem světa za osmdesát dní. Sryck byl naprosto udivený, jak se Karlu Zemanovi podařilo natočit tak perfektní film s tak malým rozpočtem a nedostatkem finančních i jiných prostředků v porovnání s velkolepou Cestou kolem světa, jejíž režisér Michael Todd obrovské filmové studio a ty nejlepší herce. A přesto měl Sryck pocit, že Zemanův Vynález zkázy byl lepší a dokonalejší.
Pro mne je tento názor velmi potěšující, zvláště dnes, kdy se točí filmy jako Avatar, tedy filmy s ohromným rozpočtem, na nichž pracují stovky lidí. Myslím, že Karel Zeman je příkladem toho, že na velký film nepotřebujete velký rozpočet. „Stačí, když máte představivost za šest milionů dolarů,“ jak bylo napsáno po velkém úspěchu Vynálezu zkázy na bruselské výstavě Expo 1958. Jeden francouzský filmový kritik tam tehdy spatřil v Karlu Zemanovi „filmového kouzelníka“, o nichž si myslel, že už nežijí. Řekl, že v začátcích filmu šlo o fantazii a o tajemno, jak to bylo i u Georgese Meliése, který vycházel z tradice kouzelníků, nebo u Stroheima a Griffitha, ale poté že se kouzlo z filmů vytratilo. Pak prý ale měl to velké štěstí vidět Vynález zkázy a magie a kouzlo tohoto filmu ho zcela zasáhly. A řekl: „Zeman pracuje v poetické magické tradici filmu, které mi připadaly jako ztracený ráj. Přenáší publikum na místa, kde se setkává s filmovými obrazy, které vytvářejí nadšení, což je pocit, se kterým se tak často nesetkáváme.“
Za Vynález zkázy obdržel Karel Zeman v Bruselu cenu. Je to socha sv. Michala, který stojí s mečem nad ďáblem. Tuto cenu znám velmi dobře, neboť babička vždy, když vyprávěla příběh o svatém Michalovi, držela tuto cenu v ruce. Cena byla tak těžká, že babičce pokaždé klesla ruka dolů, než stihla celý příběh odvyprávět. Teprve až jsem povyrostla, tak jsem si uvědomila, jaký tato cena znamená úspěch nejen pro mého dědečka, ale také pro celý český film a jaká je její skutečná „váha“. Porota se tehdy naprosto jednomyslně rozhodla pro ocenění Vynálezu zkázy, přestože v soutěži bylo mnoho jiných favoritů včetně filmu od Orsona Wellse. Takže byli všichni, i můj dědeček, překvapeni, že mezinárodní cenu získal.
Práce na filmu probíhala ve studiu na Barrandově, kde se natočila řada velkých scén s herci. Mnoho fotografií pořízených při natáčení je součástí výstavy AniFestu – Karel Zeman: Plakáty a vzpomínky. Děkuji organizátorům, že tuto výstavu mohli dát dohromady. Na jedné fotografii je dědeček se svými několika spolupracovníky. Spousta mých známých především ze Spojených států nemůže uvěřit, že měl Karel Zeman kolem sebe tak malý štáb - mají za to, že na těchto filmech musely pracovat stovky lidí.
Máme to velké štěstí, že na konferenci přijali pozváni Zemanovi spolupracovníci a že tu dnes mohou být s námi. Je tu Zdeněk Krupa, skvělý kameraman dědečkových pozdějších filmů jako Pohádka o Honzíkovi a Mařence nebo Čarodějův učeň. Dále přijel pan Karel Hutěčka, vedoucí výroby, kterého si pamatuji z dětství, jak neustále pobíhal kolem dědečka do studia a zpátky. Taktéž vítám pana Ivana Matouše, střihače pozdějších dědečkových filmů. Měla jsem tu čest s panem Matoušem spolupracovat na krátkém filmu, který jsme udělali podle knih mé maminky. Vím, že pan Matouš je úžasný střihač. Když jsme přišli do střižny, byl tam již o několik hodin dříve, aby měl při střihu ve všem systém a pořádek. To jsem se od něj naučila, byla to velká lekce.
Úspěch filmu Vynález zkázy by nebyl zaručen, kdyby můj dědeček neměl zkušenosti z dřívější práce s loutkami a s animací. Loutkový Vánoční sen vyhrál řadu cen na festivalu v Cannes v roce 1944. Dědeček měl na starosti animovanou část, Bořivoj Zeman[1] pracoval na hraných částech filmu, ve kterých figuruje holčička.
Následovala řada filmů o panu Prokoukovi. Dnes se nám mohou zdát příliš starosvětské, ale zdání klame. Byla jsem svědkem projekcí Pana Prokouka v USA nebo v Japonsku, kde si starší i mladé publikum velmi užívalo perfektní animaci a humor, který se dědeček snažil dostat do všech svých filmů.
Krátkometrážní film Inspirace je pro mne také pozoruhodný, neboť se jedná o velmi specifický druh animace – o animaci skla. Je to snad nejnáročnější látka k animaci a přesto je výsledek ohromující. Poslouchala jsem jednou v Kanadě rozhlasovou stanici a ve vysílání mluvila devadesátiletá babička o festivalu, na kterém kdysi byla. Říkala, že má špatnou paměť, ale že na jeden film nikdy nezapomene. Říkala, že to byl nejspíš polský film, že byl celý ze skla a velmi se jí líbil. Byla jsem nadšená, že si někdo tolik let na dědečkův film pamatuje. Vyjádření kritiků k tomuto filmu bylo také velmi pozitivní.
Poklad ptačího ostrova z roku 1952 je inspirovaný perskými miniaturami. Můj dědeček si již tehdy zahrával s kombinací 2D a 3D animace, aby dosáhl zajímavého výsledku.
Kombinovaná Cesta do pravěku byl samozřejmě velmi odlišný film od předešlých Zemanových snímků. Dědeček se snažil prostudovat všechnu možnou literaturu. Spolupracoval s expertem doktorem Augustou, který mu pomohl ztvárnit prehistorický svět co nejlépe podle tehdy dostupných vědeckých informací. A nebyl to pouze vzdělávací film, byl především velmi zábavný.
Poté v roce 1961 přišel Baron Prášil. Opět v mnohém odlišný film od těch dřívějších. Vždy jsem si říkala, jak muselo být pro mého dědečka obtížné čelit tlaku kritiky, která očekávala po Vynálezu zkázy další velkolepé dílo. Pro dědečka bylo ovšem důležitější, aby nezklamal diváka. Inspiroval se ilustracemi a rytinami původního Verneova ilustrátora Gustava Dorého a pracoval s barvou, přestože film natáčel na černobílý materiál. S barvami pracoval funkčním způsobem, aby vytvořil drama.
Tento film byl obrovskou inspirací pro Terryho Gilliama, který v jednom rozhovoru řekl, že když Barona Prášila viděl, okamžitě se do této látky zamiloval a rozhodl se, že film se stejným příběhem natočí sám. Poté, co snímek natočil, se v dalším rozhovoru přiznal, že ho skličuje pocit, že Zemanova verze byla lepší.
Po Baronu Prášilovi, který taktéž vyhrál mnoho filmových cen, natočil Zeman Bláznovu kroniku.[2] S maminkou jsme pracovaly celý rok na DVD, které v České republice bude brzy dostupné. Zařadili jsme na něj bonusy obsahující řadu fotografií a interview s různými lidmi.
Jako už poněkolikáté, tento film s sebou přináší opět nové způsoby ztvárnění. Mnoho umělců a filmařů se zmocní určitého stylu a když zjistí, že tento styl funguje, tak se ho poté neustále drží. Můj dědeček si naopak nejprve vybral příběh a teprve potom nacházel umělecké ztvárnění a styl, který příběhu bude vyhovovat. Těžko se tedy rozpráví o jeho práci jako o celku, neboť jeho díla jsou tvořena mnoha styly a technikami. Co bylo pro něj v tomto filmu důležité, to bylo herecké obsazení. Dědeček za tento film vyhrál cenu za nejlepší režii v San Franciscu.
Dědeček miloval koně a moře a ve většině jeho filmů se tyto dvě jeho lásky objevují. Během natáčení se snažil najít příležitost, aby se alespoň na chvíli projel na koni. Navíc byl skvělý jezdec.
Další filmy, které následovaly, byly v duchu knih Julese Vernea, který dědečka nesmírně inspiroval a ovlivnil. Měl velmi rád jeho knihy a byl také nadšen původními ilustracemi. Veškeré Verneovy knihy přečetl a vracel se k nim po celý svůj život.V Los Angeles mám přítele, který získal mnohokrát Oscara za speciální efekty a zároveň je obrovským fanouškem Karla Zemana a zná všechny jeho filmy. Je takovým fanouškem, že se rozhodl přečíst Julese Vernea, obzvláště knihu Face au drapeau, která má být inspirací k Vynálezu zkázy. Zarazil se ale nad rozdílností mezi knihou a Zemanovým filmem. Snažila jsem se mu vysvětlit, že se dědeček knihou pouze inspiroval. Zvláště francouzští kritici měli dojem, že právě Karel Zeman byl tím, kdo dokáže správně zachytit ducha Julese Vernea na filmovém plátně. Podařilo se mu totiž zachytit tu esenci, podstatu.
Následuje jakoby další období práce Karla Zemana. Mnozí se na tyto filmy dívají jako na animaci či loutkovou animaci. Nicméně v jednom z rozhovorů můj dědeček nechtěl o těchto filmech mluvit jako o návratu ke své rané práci. Snažil se jít neustále dopředu a vyvíjet se. Do těchto filmů již neobsazoval herce, zato se více soustředil na obrazovou složku filmu, která se tím pádem stala umělečtější. Mluvím například o Pohádkách tisíce a jedné noci. Maminka v té době pracovala ve studiu jako výtvarnice a na tomto filmu se silně podílela. Nejprve byly natočeny jako seriál pro televizi, posléze byly sestříhány do celovečerního filmu.
Dále se zmíním o filmu Čarodějův učeň. Pro mne jako pro dítě to byl nejoblíbenější film. Byl to první horor, který jsem viděla. Poznala jsem řadu Čechů stejně starých jako já, kteří mají na Čarodějova učně stejnou vzpomínku. Dodnes se budí hrůzou z toho čaroděje, který ohromně děsil. Ten film pokládám opravdu za skvělý. Dědeček vždy miloval optimismus a pozitivní přístup k životu. A když dostal ke zpracování tuto starou pohádku, ohromně se toho úkolu bál. Látka je totiž dost pesimistická, smutná, negativní a Karel Zeman zprvu nevěděl, jak ji ztvárnit. Bál se, že děti tuto pohádku nepřijmou dobře. Ale nikdy jsem nepotkala někoho, kdo by měl k Čarodějovu učni jako dítě odpor, naopak si yslím, že děti se rády bojí.
Pohádka o Honzíkovi a Mařence je dědečkův poslední celovečerní film. Na tomto filmu taktéž pracovala má maminka.Ve studiu se od dědečka naučila mnoho věcí. Tyto zkušenosti jí pomohly při psaní knih, které psala nejprve tady, později v Kanadě. Na maminčině tvorbě můžete spatřit vliv Karla Zemana. Jedná se tedy o jakési pokračování jeho tvorby. Myslím, že jako animátorka je velmi talentovaná. S mým otcem Eugenem Spáleným spolupracovala na filmu Pán nebes[3]. Poté pracovala na úspěšných knihách. Myslím, že její knihy jsou tak úspěšné, protože vycházela z filmařské tradice. Mnoho kritiků často říká, že její ilustrace jsou velmi živé. Maminčina poslední kniha se jmenuje stejně jako film – Pán nebes.[4]
Maminčin poslední film je založen na trilogii o Gilgamešovi, kterou už zpracovala jako knihu. Ta byla přeložena do mnoha jazyků a v Kanadě získala několik ocenění. Mnoho let jsme s producentem pracovali na scénáři. Chtěli jsme používat techniky, které používal můj dědeček a zároveň využívat i nové technologie se vším, co dnešní doba umožňuje. Část filmu jsme natočili ve Zlíně a postprodukci poté v Praze v UPP. Část jsme udělali v Montrealu. Film ale stále ještě není hotov kvůli nedostatku financí. Peníze tedy sháníme postupně. Nicméně až se nám film podaří dokončit, doufám, že premiéru bude mít zde na AniFestu.
