cz

Historie litevské animované tvorby (.pdf)

Litevská animovaná tvorba má za sebou sto let vývoje. V jejím případě však nelze mluvit o vývoji kontinuálním, nýbrž o jednotlivých nárazových etapách.

U jejích počátků stál jeden z největších průkopníků animované tvorby, samouk  Vladislav Starevič. Ač po rodičích Polák, prožil na přelomu 19. a 20. stol. své dětství a rané mládí v litevském Kaunasu, kam byl svěřen do výchovy k rodině své zemřelé matky. Zde též začal se svými kameramanskými experimenty na zakázku Kaunaského městského muzea, které mu za tímto účelem zapůjčilo i jeho první kameru. Vladislav Starevič byl znám jako vášnivý entomolog a inovátor. Původně zamýšlel natáčet entomologické dokumentární filmy. To, že se stal animátorem, bylo spíše dílem náhody. Předmět jeho zájmu – brouci – totiž při nasvěcování vždy ztuhli, takže je nebylo možno natočit v pohybu. Tehdy se je rozhodl rozhýbat uměle. A to tak, že do nich po usmrcení vmontovával dráty, aby je mohl jako první na světě fázi po fázi natáčet v různých pozicích. Lze se domnívat, že své první animační počiny uskutečnil už za svého pobytu na Litvě. Jejich vyústěním byl snímek Lucanus Cervus, jenž vznikl v roce 1910 a je považován za úplně první loutkový film v historii. Starevičovo litevské období je právě spjato s jeho prvními filmovými počiny. Na něj pak navázal filmy Krásná Lukanida, Kobylka a mravenec na motivy La Fontainovy bajky, Vánoce u lesních obyvatel a v neposlední řadě Pomsta kameramana. Všechny vycházejí z podobné animační poetiky a není zřejmé, nakolik vznikly ještě na Litvě, a nakolik je dotáčel až za svého moskevského působení u producenta Alexandra Chanžonkova.

Jelikož byl Vladislav Starevič spíše tvůrce-solitér, nevychoval si na Litvě pokračovatele, ani neměl žádné souputníky. Tudíž po jeho odchodu do Ruska a následně do Francie nebylo na Litvě nikoho, kdo by mohl přímo navázat na jeho tvorbu. A to až do 30. let 20. stol., kdy vstupuje na scénu Stasys Ušinskas, malíř, loutkář, scénograf a pedagog, jenž studoval v Kaunasu a později v Paříži (École Supérieure des Arts et Métiers, Académie de l’Art Moderne). Je autorem prvního litevského ozvučeného loutkového filmu s názvem Tlouštíkův sen (Storulio sapnas, 1938) – nejedná se o typický animovaný film, ale o filmový záznam loutkového představení, v němž lze ovšem zaznamenat určité animační postupy. Zajímavostí tohoto snímku je to, že se k jeho tvorbě autor inspiroval českým loutkářem a tvůrcem Spejbla a Hurvínka, Josefem Skupou, který v roce 1934 na Litvě hostoval. V roce 1939 si Stasys Ušinskas nechal své loutky patentovat ve Washingtonu. Ve stejném roce představil Tlouštíkův sen na Světové výstavě v New Yorku, kde sklidil velký úspěch, na jehož základě si u něj studio Dalcompany objednalo zpracování Andersenovy pohádky Slavík. Bohužel tuto spolupráci přerušila druhá světová válka.

Zvláštním případem je první litevská reklama s užitím animace. Jednalo se o reklamní film s názvem Dvoulitový šťastný lovec (Du litu – laimingas medžiotojas, 1937), jehož autory byli výtvarník Petras Aleksandravičius a kameraman Stasys Vainalavičius (podílel se i na Tlouštíkově snu). Tento snímek byl součástí loterie s názvem „Mladá Litva“ („Jaunoji Lietuva“) a jeho cílem bylo nalákat co nejvíce zájemců. Po těchto dvou zmíněných počinech se nedělo zase dlouho nic.

Až v 50. letech 20. stol. se objevuje první litevská profesionální animátorka Gražina Brašiškytė. Po dokončení střední umělecké školy v Kaunasu odešla studovat animaci do Moskvy. Během 2. světové války studovala v Alma-Atě, kam se přechodně přesunul VGIK. Obor dokončila v roce 1948 v Moskvě. Celý život chtěla tvořit v Litvě, kde však k tomu za jejího života nevznikly příznivé podmínky. I proto odešla zpět do Moskvy a nastoupila do filmového studia Sojuzmultfilm, kde později podporovala v animátorských snahách Zenonase Tarakevičiuse, autora prvního litevského kresleného filmu Vlk a krejčí (Vilkas ir siuvėjas, 1966). Za zmínku stojí to, že jejím debutem byl Začarovaný kluk (Užburtas berniukas, 1955) na motivy cestopisné pohádky Podivuhodná cesta Nilse Holgerssona Švédskem švédské autorky Selmy Lagerlöfové, který patří do zlatého fondu sovětské animované tvorby. Na něj navázala dalšími snímky, které se vyznačují převážně „sovětským formálním stylem“. K Litvě se váže její zpracování litevské pohádky Jantarový zámek (Gintarinė pilis, 1956). Se svou vlastí udržovala styky po celý život a nepřímo svou tvorbou ovlivnila nastupující generaci animátorů. Částečně iniciovala pozdější vznik Sekce animované tvorby v rámci Litevského filmového studia (LFS). Jejího zprovoznění se však nedožila.

V 60. letech 20. stol. postupně dochází k rozvoji animátorských počinů spíše amatérského rázu, vznikajících nezávisle na sobě. Již výše zmíněný Zenonas Tarakevičius pracuje ve značně nestandardních podmínkách továrenské haly v Kaunasu, kde tvoří svého Vlka a krejčího. V kombinovaném filmovém štábu LFS vytváří Antanas Janauskas animované sekvence do dokumentárních filmů či kinožurnálů. Na zbytkový materiál natočí Moskvou neposvěcený dvouminutový animovaný filmeček Děvčátko a čert (Mergaitė ir velnias, 1967), na který naváže v roce 1970 filmem Iniciativa (Iniciatyva), jejž lze považovat za první litevský animovaný film „produkovaný“ LFS, jelikož vznikl za peníze, přebývající z rozpočtu na celovečerní hraný film Kráska (Gražuolė – r. Arūnas Žebriūnas, 1969). Iniciativa je minimalistickým ohlasem na události Pražského jara 1968.

V roce 1970 zformoval Juozas Sakalauskas na základě iniciativy Litevského sdružení milovníků filmu (Lietuvos kino mėgėjų draugija) skupinu animátorů, kteří natáčeli animované instruktážní filmy na zakázku protipožární ochrany či dopravní inspekce. Filmy byly natáčeny ve Studiu zakázkových filmů (Užsakytinių filmų studija) výše zmíněného sdružení, jež se specializovalo na propagační zakázkové filmy. Nebylo tudíž financováno státem a nepodléhalo tak Moskvě. Vznikla zde i spousta animovaných minifilmečků věnovaných dětem. Např. Ježkův dům (Ežio namas, 1968) či Telesfor na ulici (Telesforas gatvėje, 1970).

Až do roku 1984 byla Litva jedinou ze všech bývalých sovětských republik, která neměla své vlastní národní profesionální studio animované tvorby. Ani historici, ani samotní tvůrci se úplně neshodují v tom, které faktory k tomu vedly. Zdali to byl určitý monopol Sojuzmultfilmu, či určitá neochota ze strany Litevského filmového studia (Lietuvių kino studija), kde se svou předchozí snahou neuspěla ani Gražina Brašiškytė. Finanční toky sice proudily oboustranně, stejně tak i tvůrci a jejich „know-how“, leč veškeré scénáře se musely schvalovat jen v Moskvě. Za profesionály byli oficiálně považováni jen absolventi moskevské školy – VGIK (toliko obor výtvarník-animátor) či vyšších kurzů pořádaných Mosfilmem. Jednalo se o dvouletý kurz animační scenáristiky a režie, do něhož se mohli zapsat zájemci s dovršeným vysokoškolským vzděláním. V jeho rámci tehdy přednášeli významní ruští animátoři Jurij Norštejn, Fjodor Chitruk a Eduard Nazarov. Netradiční myšlenky zde předávali i takoví mistři filmu jako Andrej Tarkovskij či Nikita Michalkov. Z litevských filmových režisérů zde přednášel Vytautas Žalakevičius, od roku 1980 ředitel LFS. Tento kurz absolvovala jako první z Litvy animátorka Nijolė Valadkevičiūtė, jejíž debut Strom (Medis, 1983) vznikl v koprodukci s LFS a byl nepřímým impulsem ke vzniku profesionální sekce animované tvorby v roce 1984. Dalšími absolventy tohoto kurzu jsou Ilja Bereznickas, jehož film Bubák (Baubas, 1987) ovlivnil několik generací a stal se na Litvě kultovním, dále pak svérázný Zenonas Šteinys, jehož počáteční tvorba prý nezapře vliv Gražiny Brašiškytė. Později se tento tvůrce vyprofiloval v autora kontemplativních snímků plných symboliky, které dosud nezestárly, jako např. Štědrost (Dosnumas, 1988), zařazená mezi desítku nejlepších sovětských filmů. Jak Ilja Bereznickas, tak Zenonas Šteinys stáli u zrodu prvního profesionálního animačního týmu při LFS. Svým způsobem se objevovala Amerika. Na druhou stranu se využívalo znalostí animátorů výše uvedeného Studia zakázkových filmů.

Velmi důležitou persónou litevského loutkového animovaného filmu je dle slov Eligije Volodkevičūtė, autorky knihy o historii litevské animace (Lietuvių animacija, 2009), Algirdas Šimkus, bez jehož dalších aktivit by nevznikly filmy jiných autorů. Loutkové animaci se v kombinaci s jinými technikami (např. keramických figur) věnuje Ieva Bunokaitė. Za hlavního představitele litevské plastelínové animace lze považovat Sauliuse Tamokaitise, jenž studoval u známého ruského animátora Garriho Bardina.

Hodně litevských animátorů se v 80. a 90. letech etablovalo z řad architektů, designérů, grafiků či karikaturistů. Mezi takové je možno zařadit Henrikase Vaigauskase, Šarūnase Jakštase, Vitalijuse Suchockise, Valentase Aškinise, Jūratė Leikaitė, Algirdase Selenise, Auriku Selenienė aj.

Aktivity těchto autorů se různě prolínají na různých projektech. Po nabytí nezávislosti Litvy v roce 1990 si někteří tvůrci založili svá vlastní studia, aby v nich posléze mohli pokračovat ve své práci. Takto vzniklo studio Vilanima Valentase Aškinise a Antanase Abromaitise, jež mimo jiné pomáhá produkovat práce začínajících animátorů, Animacinių filmų studija AJ Antanase Janauskase, Animacijos studija Algirdase Selenise a Auriky Selenienė, Filmų štrichai Jūratė Leikaitė, Sezamai atsiverk Nijolė Valadkevičiūtė, MadLine Šarūnase Jakštase aj. K založení vlastních studií vedly tvůrce různé důvody. Bohužel s privatizací Litevského filmového studia v roce 2004 došlo k postupné redukci animované tvorby v této původně státní instituci.

S nástupem počítačových technologií se i na Litvě stala animovaná tvorba dílem povícero individuálním. Co dříve tvořily týmy, nyní zvládne jeden člověk. Počítačovou animaci využívají i klasici, aby mohli i nadále tvořit. Mladá generace animátorů se rekrutuje převážně z řad studentů Vilniuské akademie umění (Vilniaus dailės akademija), jako jsou např. Rasa Jonikaitė, Danas Bereznickas, Antanas Skučas, Meinardas Valkevičius, Ieva Miškinytė, Martynas Dyša, Rimas Sakalauskas aj. Jejich profesory jsou mimo jiné Juratė Leikaitė či Ilja Bereznickas.

Litevská animovaná tvorba v sobě snoubí různá témata od pohádkových motivů přes filosofické až po sociální, přičemž se tyto často nečekaně prolínají, takže se mezi nimi snadno stírají hranice a lze je najít v mnohých filmech. Tím vzniká jakýsi animačně soudržný amalgám. Filmům často nechybí notná dávka humoru – ať už grotesky, satiry či humoru černého. Z hlediska animační techniky je v ní možno v průběhu celé její historie zaznamenat tvorbu loutkovou, kreslenou, dále práci s ploškami, kombinované techniky či techniku stínového divadla. V neposlední řadě i využití současných počítačových trendů. Kromě filmů formálně inovátorských až experimentálních jsou v ní zastoupeny též filmy po formální stránce blízké „disneyovskému“ či „pixarovskému“ stylu, a dále filmy s prvky „sovětské formální školy“.

Za první litevský celovečerní kreslený animovaný film je považován Odysseus (Odisėjas, 1998) z dílny Valentase Aškinise, vzniklý na zakázku BBC. Do litevské historie se ve svých dílech obracejí mnozí litevští animátoři – za všechny jmenujme například snímky Tehdy v Litvě (Kadaise Lietuvoje, 1990) Zenonase Šteinyse, Pramatka Žemaitů (Žemaitė – žemaičių pramotė, 2002) Algirdase Selenise a Auriky Selenienė, Ragana – čáry čarodějnice (Raganos burtai, 2008) Antanase Skučase z cyklu o litevské mytologii. Ve vývoji litevské kinematografie lze zaznamenat i tvorbu pro děti, již jako první reprezentuje animovaná postava Strýček Spánek (Dėdė Miegas, 1986) Valentase Aškinise, jež vznikla na zakázku Litevské televize k obdobě našeho večerníčku (Labanakt, vaikučiai). Dále následuje výše uvedený Bubák (Baubas, 1987) Ilji Bereznickase. Tento snímek byl i prvním litevským animovaným filmem, kde se mluvilo a zpívalo litevsky. Za zmínku též stojí dětské filmy Jūratė Leikaitė – za všechny uvedu sérii o šnečici – Šnečice Maiva (Sraigė Maiva, 2000), Věž snů (Svajonių bokštas, 2001) a Sólistka (Solistė, 2002).

Na domácí scéně jsou litevské animované filmy prezentovány kromě televize spíše jen okrajově. Nejčastěji v klubových kinech či na festivalech. K těm nejznámějším se řadí Mezinárodní festival animovaných filmů Tindirindis (člen festivalů ANOBA), po něm Festival amatérských filmů (Megėjiškų filmų festivalis), vyznačující se dlouhou tradicí, dále pak festival jednominutovek Pravda 1 minute a Nekst. Prestižní litevskou filmovou cenou je Stříbrný jeřáb (Sidabrinė gervė), udělovaný od roku 2008, a to včetně kategorie za nejlepší animovaný film.

Litevské animované filmy se velmi často účastní i zahraničních festivalů, odkud už si jejich tvůrci přivezli nejedno ocenění. Bohužel zde není prostor na vyjmenování všech oceněných, ani spousty dalších jmen jejich spolupracovníků. Z těch filmů, které již byly promítnuty českému publiku a o nichž je autorce tohoto pojednání známo, lze jmenovat např. instruktážní Pozor, děti (Atsargiai, vaikai) Ilji Bereznickase, oceněný v roce 1990 na brněnském festivalu Alfa video. Dále pak snímek na motivy z litevské mytologie Egle – královna užovek (Eglė – žalčių karalienė, 2003) Algirdase Selenise a Auriky Selenienė uvedený na Anifestu v roce 2004 či od stejné dvojice pohádkový příběh Cikán a drak (Čigonas ir drakonas, 2006) prezentovaný na Mezinárodním filmové festivalu ve Zlíně v roce 2006. V roce 2008 byl na MFF v Karlových Varech promítnut pozoruhodný dlouhometrážní hraný dokument s prvky animace Krotitel brouků (Vabzdžių dresuotojas, 2008) producentky a autorky scénáře Rasy Miškinytė, jenž velmi poutavou formou pojednává o životě a tvorbě Vladislava Stareviče.

Vladislav Starevič (1882) – Vánoce u lesních obyvatel (1913)

Jeden z prvních animovaných filmů započatých na litevském území, dokončených však v Moskvě. Animátorský samouk, Vladislav Starevič, v něm jako jeden z prvních rozhýbává brouky, hračky a další předměty s takovou mírou přesvědčivosti, že i po tolika letech to nepřestává udivovat.

„V historii kinematografie existovalo dost režisérů, kteří ji transformovali a byli pro ni velkým přínosem, přičemž natočili velmi mnoho dobrých filmů, které dosud oslovují lidi na celém světě. Avšak Starevič, přestože pracoval v této sféře, nebyl jen režisérem, ale člověkem, jehož význam a role při zakládání kinematografie jsou prostě nezměrné, než aby se daly předat v běžných učebnicích kinematografie.“

Tato slova pocházejí z úst ruského historika filmu Nikolaje Izvolova. Pronesl je ve filmu Krotitel brouků pojednávajícím o životě a díle Vladislava Stareviče, který uvádíme samostatně jako doplněk retrospektivy.

Tvorba Vladislava Stareviče je natolik rozsáhlá, že pro náš účel jsme se zaměřili toliko na jeho ranou tvorbu, která ho pojí s jeho pobytem na Litvě, potažmo s předmětem naší retrospektivy. Ač po rodičích Polák narozený v Moskvě, prožil na přelomu 19. a 20. stol. své dětství a rané mládí právě v této největší a nejjižnější z pobaltských republik, odkud pocházeli jeho rodiče a kde vyrůstal po matčině smrti. Zde později začal též se svými kameramanskými experimenty na zakázku Kaunaského městského muzea, které mu za tímto účelem zapůjčilo i jeho první kameru. Tehdejší ředitel muzea, Tadas Daugirdas, autora velmi podporoval v jeho snahách a byl to on, kdo mu později doporučil vydat se uplatnit svůj talent do Moskvy.

Vladislav Starevič byl znám jako vášnivý entomolog a inovátor. Takže nebylo divu, že se rozhodl oživit právě brouky, do nichž po usmrcení vmontovával dráty tak, aby je mohl jako první na světě kádr po kádru natáčet v různých pozicích a takto je rozpohybovat. Jeho litevské období je právě spjato s jeho prvními filmovými počiny. Původně nezamýšlel stát se animátorem. To vyplynulo zcela náhodně ze situace. Nejdříve totiž zamýšlel natáčet entomologické naučné filmy. Mimo jiné platil mezi přáteli za šprýmaře. Přispíval do necenzurovaného amatérského satirického časopisu „Vosa“, maloval plakáty k filmům aj.

Jeho úplně první filmy, kde se objevili oživlí brouci, se bohužel nedochovaly. Za úplně první loutkový film v historii je považován jeho snímek Lucanus Cervus (1910). Po něm měla v roce 1912 světovou premiéru Krásná Lukanida. Z tohoto období pochází i námi uváděný snímek Vánoce u lesních obyvatel, jenž je sice méně známý, ale neméně animačně inovátorský. Celosvětový úspěch zaznamenala jeho Pomsta kameramana.  Od roku 1911 spolupracoval v Moskvě s producentem Alexandrem Chanžonkovem.

Vyprávění o litevském období Vladislava Stareviče zakončíme opět slovy Nikolaje Izvolova, jež zazněla ve filmu Krotitel brouků: „Není vyloučeno, že své první filmy mohl natočit ne v Moskvě, ale v Litvě. Možná i proto se tak náhle a nečekaně objevily na veřejnosti v roce 1912. To si žádá ještě prozkoumání. Avšak, je-li tomu tak, a můj předpoklad je správný, tehdy se Litva může skutečně považovat za kolébku světové loutkové animace.“

Zenonas Tarakevičius (1939) – Vlk a krejčí (1966)

Někdy stačí na přemožení vlka krejčovský metr, nůžky a žehlička. Tento film natočený v amatérských podmínkách továrenské haly v Kaunasu bývá označován za skutečně první litevský kreslený animovaný film. Vychází z lidové pohádky, jejíž poetika je nadčasová.

 „Ještě za svých studií na kaunaské střední umělecké škole v letech 1951-1958 jsem se zamiloval do animace a rozhodl se stát animátorem.“

 Této své vizi Zenonas Tarakevičius zasvětil veškerý svůj život. Na Litvě je ponejvíce spojován právě se svým debutovým počinem Vlk a krejčí, který uvádíme v rámci naší retrospektivy. Cesta k tomuto dílku nebyla lehká. Pracovat na něm začal hned po dokončení střední školy. Z rodinných důvodů se velmi brzy osamostatnil, přičemž tvořil za velmi nestandardních amatérských podmínek.

Samotné pohádkové téma si zvolil záměrně, jelikož se vnitřně ztotožňoval s jeho morálním poselstvím. Za zmínku stojí proces vzniku filmu, kdy autor z papíru překresloval postavy na celuloid, k čemuž používal nemocniční rentgenové snímky omývané zásaditým teplým roztokem. V tom mu byla velmi nápomocna Marytė Kenstavičiūtė. První verzi pak nafilmoval na 8mm amatérský negativ, i proto vznikl toliko jediný exemplář. Původní verze byla dlouhá dvě minuty. S výsledkem však Zenonas Tarakevičius nebyl spokojen, jelikož pohyby postav byly trhané, a tak musel celý film překleslit a postavy stabilizovat pomocí kancelářské děrovačky. Výslednou formu pak zapůjčil k náhledu známému s tím, že film zmizel neznámo kam.

Tehdy se rozhodl s blokem plných kreseb včetně skic k filmu Vlk a krejčí vydat na zkušenou do Moskvy, kde se chtěl dostat na studia na VGIK. Zpočátku neúspěšně. Naštěstí se mu podařilo dostat pod ochranná křídla Gražiny Brašiškytė, první litevské animátorky žijící a tvořící tou dobou v Moskvě. S ní začal spolupracovat na jejím filmu Jantarový zámek. Své zkušenosti pak zpečetil při přijímacích zkouškách do kurzů animace v rámci Sojuzmultfilmu. Byl přijat s tím, že jeho stipendium uhradila litevská strana. Studia bohužel nedokončil kvůli povinné vojenské službě, již nebylo možno odložit. Práce na Vlku a krejčím započal znovu v roce 1962, tedy až po svém návratu z vojenské služby, a to v amatérském filmové studiu Banga (Vlna) sídlícím v továrenské hale kaunaského závodu na výrobu rádií. Zde mu byl nápomocen Antanas Abromaičius. Třetí verze filmu byla dokončena v roce 1964. Jednalo se o černobílý formát. K hudební spolupráci na filmu byl přizván Vytautas Blušius. Původně bylo dílko opatřeno hravými litevskými titulky, které se však nedostaly do barevné verze natočené v roce 1966 v Moskvě.

Vlk a krejčí později získal nejedno ocenění včetně ceny publika „Talant“ za nejlepší film na Festivalu amatérských filmů v ukrajinském Žitomiru. Autor po mnoha letech animátorské práce nakonec obdržel v letech 1988 a 1990 i formální osvědčení v oboru animace.

Antanas Janauskas (1937) 

Iniciativa (1970)

O tom, kam vede nezištná pomoc, a že cesta do pekel je často dlážděna dobrými úmysly. Tento film vznikl jako ohlas na události Pražského jara 1968. Jeho minimalistická forma ještě více podtrhuje aktuálnost tématu.

„Jeden humorista někde na téma o tom, jaký má být román: tlustý, tenký (… ), vtipně poznamenal: ´román musí být publikovaný´. V dnešní době může díky počítačové animaci ´publikovat´ kdekdo; a paradoxně velká profesionální studia publikující v tomto žánru ´tlusté´ filmy s ´tenkými´ obsahy často prohrávají s nezávislými krátkými filmy, poněvadž úředně posvěcená profesionalita může být občas ve špatném slova smyslu amatérstvím a naopak. Kouzlo animovaného filmu tkví mimo jiné v jeho krátkosti.“

Animátor-solitér, Antanas Janauskas, je v naší retrospektivě zastoupen třemi snímky ze tří různých časových období. Všechny tři na nás zapůsobily svou lakoničností, která oslovuje napříč kulturami.

Židle (1995)

Úředníci se mění, židle zůstává.

 „Jelikož o financování jednotlivých filmů rozhodovala striktně Moskva, přišlo nakonec vedení Litevského filmového studia s řešením financovat Iniciativu z peněz, které vybyly z rozpočtu na celovečerní hraný film Kráska (Gražuolė – r. Arūnas Žebriūnas, 1969).“

 Antanas Janauskas začal v roce 1965 pracovat jako animátor v kombinovaném filmovém štábu Litevského filmového studia (LFS), kde točil animované sekvence do dokumentárních filmů či tehdejších kinožurnálů. Jeho snímek Iniciativa z roku 1970 byl ve skutečnosti prvním litevským animovaným filmem „produkovaným“ LFS. Autor od počátku podporoval snahu o vytvoření samostatné litevské odnože animované tvorby při LFS, které se několikrát obrátilo do Moskvy se žádostí o povolení jejího vzniku. V roce 1986 natočil na půdě LFS v koprodukci s Mosfilmem svůj filmeček Razítko (Antspaudas).

Námi uváděnou Židli a Zkrat už vytvořil ve svém vlastním studiu Animacinių filmų studija  AJ, jež založil v roce 1991. Je znám tím, že všechny své filmy, vyznačující se svérázným minimalismem, natáčí často sám. A to i v dobách, kdy byl proces tvorby technologicky mnohem náročnější v porovnání se současnými podmínkami.

Zkrat (2003)

Satiricky laděná minimalistická sonda do světa mužských a ženských protikladů, jež se přitahují, prolínají i odpuzují. Film už obcestoval celou řadu festivalů, kde posbíral nejedno ocenění (USA, Lotyšsko), aby nakonec dorazil i k nám.

Veskrze všechny autorovy počiny mají ohlas na nejrůznějších zahraničních filmových festivalech. Posledním z ocenění byla letos na americkém festivalu v Miami Velká cena poroty (Grand Jury Prize) za jeho snímek Telegastrovize (2000) uvedený v sekci Diesel Online Shorts Competition, jež se zaměřuje na filmy prezentované na internetu.                                            

Nijolė Valadkevičiūtė (1944) – Strom (1983)

Netradičně animačně pojatá lidová pohádka o tom, jak si devítihlavá saň dělá zálusk na dívku, kterou před saní nezachrání dívčini zaneprázdnění bratři, nýbrž kouzelný strom. Již tento autorčin debut se vyznačuje velmi vynalézavými postupy, jimiž je pověstná i za hranicemi své domoviny.

„O litevský folklor jsem se zajímala už za studií ve Vilniuském institutu umění (VDI). Fascinovala mě logika symbolů a různorodost forem… Snažila jsem se nazřít lidovou tradiční symboliku očima současného člověka… V lidových pohádkách a písních vidím identické propojení různých národů a kultur, které se mi jeví jako amalgám všelidské moudrosti, jako poznání, jež do sebe nasáklo tisíciletí času, prostoru a vesmíru. Necítím se osamocená, ale jako součást celého světa. To mě povzbuzuje jak v mé grafické, tak i animované tvorbě.“

Film Strom je animovaným debutem, kterým Nijolė Valadkevičiūtė absolvovala v Moskvě vyšší kurz scénaristiky a režie. Vedoucím této její diplomové práce byl významný ruský animátor Jurij B. Norštejn.

Film vznikl na základě scénáře napsaného autorčinou sestrou, spisovatelkou Eligijou Volodkevičiūtė na motivy litevské lidové pohádky.

Hlavní roli v příběhu hraje dle autorčiných slov téma rodinných vazeb a vzájemné pomoci, což je v celospolečenském kontextu obecný zákon přežití, bez něhož se stáváme v kosmickém prostoru bezmocnými.

Strom lze svým způsobem považovat v historii litevské animované tvorby za zlomový, jelikož je považován za první litevský profesionální animovaný film, jenž vznikl v Litevském filmovém studiu, čímž přispěl k vytvoření samostatné animované sekce. Ta vznikla na Litvě až v roce 1984 jako poslední ze všech republik bývalého Sovětského svazu. Její vznik tak dělí litevskou animovanou tvorbu na dvě období – tzv. období amatérské a profesionální.

Od dob svého debutu vytvořila Nijolė Valadkevičiūtė více jak dvě desítky animovaných filmů, z nichž některé získaly ocenění jak doma, tak i v zahraničí. Některé z nich natočila ve svém vlastním studiu animované tvorby Sezamai atsiverk (Sezame otevři se).

„[Mluvíme-li o] technice provedení – bez ní se neobejde ani film ani obraz. Důležitá jsou pravidla vytvoření filmového prostoru. Je to svým způsobem získané vědění a vlastní objevování v oblasti technologie animačního pohybu a přenesení tohoto pohybu do filmového prostoru tak, aby vznikl konečný obraz.“

Ilja Bereznickas (1948) – Bubák (1987)

I bubák se může stát vaším kamarádem, když ho prokouknete. Stačí si zalézt pod koberec, tak jako děvčátko v tomto filmu volně inspirovaném příběhem Donalda Bisetta Pod kobercem, v němž se prolíná svět dětské fantazie s pragmatickým světem dospělých.

 „Už je to dost dávno. [Od té doby] se leccos změnilo, i já jsem se do určité míry změnil; a je až s podivem, že se tento film stal v Litvě kultovním a doteď na něj lidé chodí jak v Litvě, tak v zahraničí. Všichni si mě pamatují hlavně v souvislosti s tímto snímkem, přestože jsem jich natočil nemalou řádku. V Americe, kde jsem pobýval 14 let, to byl takřka jediný  litevsky namluvený animovaný film, který si s sebou lidé brali do emigrace pro své děti, protože sami vyrostli s Bubákem. To mě samozřejmě hřeje u srdce, přestože já sám jsem k němu velmi kritický a vidím v něm nejeden nedostatek.“

 Ilja Bereznickas, stejně jako Zenonas Šteinys či Nijolė Valadkevičiūtė, absolvoval v Moskvě dvouletý vyšší kurz scénaristiky a režie. Po svém návratu začal společně se Zenonasem Šteinysem budovat v rámci Litevského filmového studia samostatnou sekci animované tvorby, v jejímž rámci vznikl historicky první litevský profesionální animační tým o 15 lidech. Podle autorových slov byli prakticky všichni členové tohoto týmu bez větších zkušeností a vlastně se objevovala Amerika. Možná proto se rozhodl jít více technicky ve stopách Sojuzmultfilmu a částečně i Disneye s cílem přitáhnout více diváků. Použitým materiálem byl celuloid, který si museli tvůrci sami stříhat. Barvy se musely dovážet z Moskvy. Za pochodu se řešilo i technické zázemí a logistika.

„Mohl bych o tom dlouze vyprávět, ale chci jen říci, že v té době to nebyla otázka uměleckého řešení, nýbrž technologického. Teď bych všechno dělal jinak. Myslím si, že se jednalo o sebeobětavou činnost celého kolektivu, kdy peníze a plat nehrály velkou roli.“

Samotné téma vzešlo z jedné zkoušky u autorových profesorů Jurije B. Norštejna a Fjodora S. Chitruka, významných ruských animátorů, kteří mu později toto téma připomněli, jelikož se jim líbila samotná myšlenka animovaného zpracování tohoto příběhu.

Bubák byl v roce 1988 oceněn hlavní cenou na mezinárodním filmovém festivalu v Tomaru v Portugalsku. Také byl prvním litevským animovaným snímkem, v němž postavy mluví a zpívají litevsky. V naší retrospektivě zastupuje částečně dětskou tvorbu, která si však získala i srdce dospělých, kteří sami kdysi bývali dětmi.

Za zmínku stojí i fakt, že Ilja Bereznickas původně vystudoval v Kaunasu architekturu. Pracovně pobýval kromě USA též v Estonsku, Rusku, Izraeli a Norsku. Kromě animace se věnuje psaní scénářů, ilustracím a karikaturám. V roce 1990 byl v tehdejším Československu oceněn za propagační film Pozor, děti (Atsargiai, vaikai). V roce 2002 založil na Vilniuské akademii umění specializovaný obor zaměřený na animaci a v letech 2003-2004 přednášel animaci na School of Visual Arts v New Yorku.

Valentas Aškinis (1959) – Tajemství kaktusu (1988)

Vzniklo na motivy stejnojmenné pohádky litevské spisovatelky Vytautė Žilinskaitė o lásce, jež je mocnější než zloba. Dětský pokoj se stává dějištěm magického reje, kdy určité barevné plochy umocňují sílu jednotlivých černobílých výjevů. To vše je podbarveno silným hudebním motivem.

 „Důležitým uměleckým zadáním v procesu tvorby tohoto filmu bylo vytvoření původní hudby. Vybral jsem si cestu, kdy se hudba skládá ještě před započetím animačních prací. Podle detailního režisérského storyboardu a načasování jsem skladateli Faustasi Latėnasi vysvětlil svou představu o hudebním doprovodu a samotném zadání. I pro něj to byl svým způsobem experiment skládat hudbu k filmu bez obrazu.“

 O Valentasi Aškinisovi lze s nadsázkou mluvit jako o koordinátorovi aktivit v oblasti litevské animované tvorby. Je takovou studnicí informací, z níž jsme pro naši retrospektivu čerpali opravdu nemalou měrou.

Sám autor se o animaci zajímá již od studentských let. Po obdržení titulu inženýr projektant měst se rozhodl pro profesi animátora. Své první místo získal ve Studiu zakázkových filmů (Užsakytinių filmų studija), kde pracoval v letech 1984 – 1991. Mezitím vystudoval v Moskvě ve studiu Mosfilm režii. Tajemství kaktusu je jeho diplomovou prací z roku 1988, jež vznikla právě ve spolupráci Mosfilmu s Litevským filmovým studiem, kde už tou dobou existovala samostatná sekce animované tvorby, a jíž byl autor v letech 1986 – 1989 vedoucím. Na scénáři Valentas Aškinis spolupracoval se svým moskevským profesorem, ruským režisérem Vladimirem I. Pekarem, přičemž se snažil o nalezení a využití experimentální techniky, která by umožňovala zachovat šrafovanou kresbu použitou při vytváření postav a prostředí. Celkový koncept byl černobílý. Barva byla použita záměrně střídmě k podtrhnutí daného emocionálního stavu jednotlivých postav.

K naplnění svého záměru přizval autor ke spolupráci tři výtvarnice Jūratė Leikaitė, Jolantu Šiugždaitė a Rimu Maminskaitė. Samotná tvorba filmu byla technicky velmi náročná. Z papíru se překreslovalo na speciální celuloidový materiál, jenž byl z jedné strany matný. Na jeho druhou stranu se pak nanášela barva, jejíž výsledný efekt byl díky matnosti podkladového materiálu jemnější. Celé dílko se následně filmovalo 35mm kamerou s použitím různých triků. Dle slov autora to byla pro celý tvůrčí štáb škola animace.

Za zmínku stojí i fakt, že v roce 1991 založil Valentas Aškinis společně s Antanasem Abromaitisem studio animované tvorby Vilanima, které mimo jiné pomáhá s produkcí děl mladých litevských animátorů, jako jsou např. filmy Metamorfózy Jūratė Leikaitė, Ocas Rasy Jonikaitė či Most Ievy Miškinytė, jež taktéž uvádíme v rámci naší retrospektivy. V roce 1998 zrežíroval na zakázku BBC první litevský dlouhometrážní kreslený animovaný film Odysseus.

Kromě toho autor založil a řídí mezinárodní filmový festival animovaných filmů Tindirindis, konající se ve Vilniusu od roku 2003. Napsal příručku základů animace a natočil instruktážní film o natáčení animovaných filmů a o technologii celuloidu.

Zenonas Šteinys (1946 – 1997) – Štědrost (1988)

Vznikla na motivy lidové pohádky Štědrá jabloň. Příběh mapuje základní etapy lidského života: dětství, dospívání, dospělost a stáří. Hlavním motivem je strom jako základ všeho bytí. Použitá animační technika podtrhuje snovost celého příběhu. Film byl zařazen mezi desítku nejlepších sovětských filmů.

 „[Zenonas Šteinys] je … osobnost, která měla zůstat naživu a tvořit pro lidi, která vždy překypovala nápady a jejíž tvorba nikdy nezestárne.“

 Takto popisuje tuto velmi rozporuplnou postavu litevské animace Eligija Volodkevičiūtė ve své knize Litevská animace (Lietuvos animacija).

Filmy Zenonase Šteinyse se vyznačují metafyzickou, kontemplativní náladou a filozofickým podtextem. Snímek Štědrost je toho nádherným dokladem, a to nejen po stránce obsahové, ale i formální. Celkový obraz nejde příliš do detailů, avšak každý jednotlivý element v sobě nese symbolikou ozvláštněný význam, s jehož pomocí postupně vystupuje do prostoru celý komplikovaný syžet. Formálně vznikla Štědrost celuloidovou technikou, jež částečně omezuje živost obrazu, což je v tomto případě spíše ku prospěchu. Tlumené odstíny barev pak umocňují ono celkové kontemplativní vyznění, které v člověku doznívá ještě dlouho po zhlédnutí tohoto archetypálního příběhu.

Autor nebyl jen animátor, ale i výborný karikaturista, vystavující svá díla nejen samostatně, ale i jako součást více než 70 mezinárodních skupinových výstav. Jedno ocenění své tvorby získal i v Praze.

Jūratė Leikaitė (1963) – Metamorfózy (1996)

Jsou o tom, jak může z běžné anekdoty, jako mikrokosmu všedních i nevšedních mezilidských vztahů, vzniknout film nadčasově odrážející dobu – makrokosmos, v němž se starý systém hroutí a nový nastupuje. Snímek se vyznačuje ostrým obrazem, řízným zvukem a nečekanou pointou.

 
„Film jsme ozvučovali naživo, a to po jednotlivých zvucích přímo do mikrofonu. Bylo k tomu zapotřebí dost piva a chleba s česnekem, aby si herci mohli živě zaříhat. Při nahrávání jsme si vyřvali hlasivky, ale potom se nám všem krásně ulevilo.“

 Jūratė Leikaitė vystudovala v roce 1986 architekturu na Vilniuské akademii umění. V roce 1990 pak absolvovala kurzy animované tvorby při Litevském filmovém studiu.

Metamorfózy jsou jejím filmovým debutem, jehož scénář byl hotov během tří měsíců. Jeho celková tvorba však zabrala šest let, během nichž se autorka stala dvojnásobnou matkou. Všechna umělecká řešení byla z hlediska výroby velmi náročná. Veškeré náčrty se vozily do Moskvy, kde se kopírovaly na celuloid. Snímek se pak natáčel opět ve Vilniusu.

„Duch snímku vystihuje duch doby tzv. perestrojky, kdy se všude kolem bortily velké systémy. Budoucnost se zdála nejistá a riskantní.“

Metamorfózy obcestovaly mnoho světových festivalů, přičemž v roce 1997 získaly stříbrnou medaili na rakouském festivalu UNICA 97, dále pak zlatou medaili na festivalu pobaltských krátkometrážních filmů v Sankt Petěrburgu.

Autorka zpracovává různé motivy různými technikami (kreslená animace, koláže, pixiliace. Mimo jiné se věnuje ilustrování dětských knih. Po období věnovaném tvorbě pro děti se zaměřila na svět folkloru a mytologie. Od ostřejšího barevného řešení přešla ke střídmějšímu. Její snímky často bodují na domácí i mezinárodní filmové scéně. V roce 2000 absolvovala v Dánsku producentský kurz. Od roku 2002 byla předsedkyní Litevského cechu animátorů (Animacijos gildija). V současné době vyučuje na Vilniuské akademii umění, kde vede práce svých studentů – v našem případě např. Vojenský život Meinardase Valkevičiuse.

Pramatka Žemaitů (2002)

Algirdas Selenis (1956)

 „Tato pohádka [o původu Žemaitů] je zajímavá tím, že v sobě propojuje Starý zákon s litevským mýtem pojednávajícím o dávných časech. Možná proto, že byla převypravována v dobách kristianizace. Obecně je tento mýtus zajímavý tím, že nevypráví jen o Žemaitech, nýbrž i o původu veškerého člověčenstva… Archaická je [tato pohádka] tím, že se v ní silně odráží stopy matriarchátu. Jedná se o mytologický příběh o kmeni hledajícím svou zemi zaslíbenou, jehož ochránkyní je Velká matka Žemaite.“

Pramatka Žemaitů zastupuje v naší retrospektivě společně s filmem Strom Nijolė Valadkevičiūtė a Ragana – čáry čarodějnice Antanase Skučase snímky inspirované litevskou mytologií. Osobně nás zaujal i svým výtvarným pojetím. Jeho autory jsou manželé Algirdas Selenis a Aurika Selenienė, která se mimochodem podílela na vzniku námi též uváděné Štědrosti Zenonase Šteinyse jako asistentka režie. Pramatka Žemaitů je součástí autorského cyklu o „Legendárních litevských ženách“, jenž sestává celkem z pěti animovaných filmů, z nichž Egle – královna užovek byla uvedena v rámci Anifestu již v roce 2004.

Algirdas Selenis vystudoval ve Vilniusu Národní umělecké gymnázium M. K. Čiurlionise (Nacionalinė M. K. Čiurlionio menų mokykla). Později pak v Kaunasu Institut užitého a dekorativního umění (Kauno taikomosios ir dekoratyvinės dailės institutas). Na to navázal studiem designu na Vilniuské akademii umění. Kromě designerské práce se později věnoval ilustracím, tvorbě komiksů a karikatur do různých litevských periodik. Do jeho tvorby lze zahrnout i psaní básní, satirické prózy a kritických článků.

Na svém autorském kontě má 12 autorských filmů, jež natáčí od roku 1997 a z nichž mnohé uspěly jak na domácí, tak i zahraniční scéně. V roce 2004 založil se svou ženou Aurikou Selenienė své vlastní studio Animacijos studija.

„Vymyslel jsem pojmout film jako sen, v němž přetrvávají jen ty nejsilnější vzpomínky. Snažili jsme se vytvořit magickou podívanou, prodchnutou řečí znaků a symbolů. Naší snahou bylo vytvořit film jako umělecké dílo, založené na kreslené grafice se vsuvkami trojrozměrného obrazového materiálu. Zde ohromnou práci odvedla Aurika. Obecně jsme v litevské animaci jako první začali tvořit filmy, v nichž kombinujeme 2D grafickou kresbu s novou 3D technikou, dále pak s různými texturami a, fotomateriálem.

Aurika Selenienė (1967)

 „Hlavním autorem tvůrčího záměru filmu byl Algirdas. To on vytvořil storyboard, všechna pozadí, veškeré barevné řešení. Ohledně filmových postav jsme se snažili vytvořit starobylé lidi, nevídané obludy, vesmírnou – zbožštělou Žemaite.“

Zajímavostí je, že oba autoři mají žemaitské kořeny. Pro upřesnění Žemaitija (neboli Žemaitsko či Žmuď) je severozápadním etnografickým regionem Litvy. Aurika Selenienė – režisérka, výtvarnice a animátorka – dokonce pochází ze starého žemaitského bojarského rodu. Stejně jako její manžel je absolventkou vilniuského Národního uměleckého gymnázia M. K. Čiurlionise (Nacionalinė M. K. Čiurlionio menų mokykla) a taktéž Vilniuské akademie umění. V letech 1987-1988 absolvovala animátorský kurz. Na kontě má deset autorských snímků, jež tvoří od roku 1997, nejprve v rámci Litevského filmového studia, později ve vlastním „rodinném“ studiu Animacijos studija. Kromě svých vlastních snímků se podílela i na snímcích jiných autorů, a to nejenom v oblasti animovaného, ale i hraného filmu. V případě posledně zmíněné oblasti pracovala jako výtvarník-dekoratér pro zahraniční produkce. Kromě filmů se věnuje i tvorbě komiksů, karikatur a ilustrací uveřejňovaných v litevském tisku.

„Zdá se, že toto téma – blízké i jiným národům – vydobylo snímku Pramatka Žemaitů značnou pozornost v mezinárodním měřítku. V roce 2003 získal jedno z hlavních ocenění na Mezinárodním festivalu animovaných filmů Tindirindis [ve Vilniusu]. Kromě toho se dostal do soutěžních programů jedněch z nejvýznamnějších evropských filmových festivalů. V Paříži byl promítán v Evropském spolkovém domě. Ukázky z něj vysílala Španělská národní televize, jelikož se film dostal do soutěžní sekce Mezinárodního festivalu animovaných filmů Animadrid (2003).“

Dodejme, že kromě toho byl film promítán ještě v USA a v Rusku. V letošním roce se pak k tomuto seznamu může přiřadit i Česká republika.

Rasa Jonikaitė (1984) – Ocas (2007)

Tento film, jenž vznikl na motivy veršované pohádky litevského básníka Kostase Kubilinskase Jak vlkovi umrzl ocas, vypráví na způsob bajky úsměvný příběh o lišce a vlkovi, o přátelství a zradě, o vztazích mezi zvířaty a lidmi. Dodejme, že výtvarný rukopis autorky je velmi svébytný a nezaměnitelný.

„Vždycky mě zajímaly pohádky…Tento filmeček vznikl jako má bakalářská práce, v níž jde o interpretaci pohádky. Můj styl je velmi jednoduchý. Vyvíjel se postupně během tvorby animovaných filmů a ilustrací do dětských knížek.“

 Rasa Jonikaitė, jež v současné době používá umělecké jméno Rasa Joni, vystudovala na Vilniuské akademii umění. Své filmy autorka tvoří převážně technikou plošek, přičemž ke své práci využívá počítačových technologií.

Ocas vznikl původně jako soubor ilustrací k výše ocitované veršované pohádce Kostase Kubilinskase. Film byl později součástí knižního vydání (nakladatelství Baltos lankos – 2007). Dle recenzí lze hovořit o klasice v moderním hávu. Film i kniha se vyznačují určitou mírou didaktiky, která je aktuální nejen pro děti a adolescenty, ale i pro dospělé. Snímek byl vřele přijat jak odbornou, tak i laickou veřejností. V roce 2007 pak získal na litevském 49. Republikovém festivalu amatérských filmů zlatou medaili jako nejlepší litevský animovaný film. V zahraničí ho mohli vidět například diváci v Lotyšsku na festivalu Arsenāls (2008) či ve Francii na festivalu v Amiens (2008).

Danas Bereznickas (1976) – La la la (2007)

Nezpívejte v přítomnosti druhých příliš moc nahlas. Nikdy totiž nevíte, co to s nimi udělá.

 „Technika a téma mě napadly zcela náhodně, když jsem se tak trochu  začal nudit při práci na jednom neinspirativním seriálu pro děti. Takže jsem se rozhodl, že si dám pauzu. A jak jsem tak pracoval s “fleškou“ [flashová animace], aniž bych se hnul z místa, jsem začal malovat postavy [k La la la]. Operní zpěv mě také napadl úplně náhodou – prostě se mi zdálo, že to bude nejlépe pasovat k absurditě, kterou v tvorbě miluju. La la la je vlastně výsledkem této dvouhodinové pauzičky. Prostě taková krátká improvizace.“

Danas Bereznickas je světoběžník. Narodil se v Litvě. Později žil v Izraeli, kde studoval na vyšší umělecké škole Thelma Yelin. V Izraeli též absolvoval povinnou tříletou vojenskou službu. Ve svých grafických studiích pak pokračoval na Vilniuské akademii umění, již zakončil v roce 2005 pozoruhodným debutem Ztracená kniha (The Missing Book). Podílel se na několika projektech Litevského filmového studia. Později se opět vrátil do Izraele, kde pracoval do roku 2008 jako režisér a animátor ve studiu Pitchi Poy. Jeho aktivity sahají i do USA. Momentálně žije a tvoří v Belgii.

Autorův styl je nezaměnitelný a na první pohled odlišitelný od ostatních. V roce 2008 se jeho ilustracemi ozvláštněná kniha Vzpoura vitaminů (Vitaminų maištas) Česlovase Navakauskase dočkala ocenění Akademie umění za nejlepší dětskou ilustrovanou knihu roku.

Jeho snímek La la la jsme pro naši retrospektivu objevili v tzv. sérii jednominutovek, promítaných v Litvě na festivalu jednominutových filmů Pravda 1 minute (v roce 2008). Kromě toho byl uveden i na festivalech v zahraničí (Itálie, Slovinsko).

Ieva Miškinytė (1981) – Most (2007)

Působivá černobílá variace na kafkovské téma. Film získal v roce 2009 v Číně na Sichuan TV festivalu cenu „Zlatá panda“ jako nejlepší studentský film.

„Jedním z důvodů, proč jsem si vybrala [Franze Kafku], je blízkost poetiky jeho děl dramatickému a filmovému umění – obzvlášť pak animaci. Jeho příběhy často připomínají sen, blouznění, fantasmagorii; nekomentované hrdinovy stavy či myšlenky jsou vyjádřeny konkrétním pohybem, činem nebo detailem. V Kafkově uměleckém záběru se ocitá svět zvířat a věcí, což má nesmírně blízko k animačnímu umění, v němž se prolíná historie a mýtus.“

Ieva Miškinytė vystudovala Národní umělecké gymnázium M. K. Čiurlionise (Nacionalinė M. K. Čiurlionio menų mokykla). Později absolvovala obor design na Vilniuské vysoké škole technologií a designu (VTDK – Vilniaus technologijų ir dizaino kolegija). Svá vysokoškolská studia zakončila na Vilniuské akademii umění, kde byli jejími profesory Jūratė Leikaitė a Ilja Bereznickas, právě filmem Most, který jsme vybrali do naší retrospektivy nejen s ohledem na jeho vysoké umělecké kvality, ale i na jeho propojení se světem Franze Kafky.

Most vznikl na motivy stejnojmenné Kafkovy miniatury Die Brücke, jež později vyšla jako součást sborníku povídek pod názvem Při stavbě čínské zdi (Beim Bau der Chinesischen Mauer, 1917). Nejedná se o přímé zfilmování, ale toliko interpretaci. Autorka svůj snímek vytvořila počítačovou technikou plošek v kombinaci s ručně kreslenou animací, k čemuž využívala tužku, tuš a akvarel. V některých případech i fotografii. Techniku plošek si vybrala záměrně k lepšímu vyjádření pohyblivého obrazu, přičemž se snažila vyhnout přesným jednoduchým konturám, které jsou dle jejích slov značně charakteristické pro současnou animaci, obzvlášť pak tu komerční.

„Most – to je život, úsek plný neustálých zkoušek, symbol znázorňující lidské balancování mezi různými protiklady, mezi touhami a realitou, mezi zdáním a skutečností, mezi světem duchovna a materiálna. Obecně nacházíme motiv přechodu přes most v nejrůznějších mýtech a pohádkách; např. na něj narážíme v mýtech a náboženských příbězích severoamerických Indiánů, Číňanů či Indů, kde symbolizuje vztah mezi světem smrtelným a věčným, dále pak přechod z jednoho světa do druhého, cestu očisty, cestu nebezpečných zkoušek, cestu duchovního hledání a v neposlední řadě samotný život. Syžet filmu v určitém smyslu představuje příběh vnitřního Kafkova bytí. Sám žil dvojím životem, kdy prožíval vnitřní rozpor mezi svou sociální existencí a uměleckým posláním.“

Film produkovalo studio Vilanima Valentase Aškinise s přispěním Litevského fondu na podporu kultury.

Antanas Skučas (1983) – Ragana – čáry čarodějnice (2008)

Kouzelnou moc čarodějnice jakoby představoval velký kotel, v němž se mísí byliny a živočichové různých forem, přičemž nabývají forem nových. To vše podáno černobílou animační technikou imitující stínové divadlo, což prohlubuje výsledný opojný dojem. Film vznikl v rámci cyklu o litevské mytologii.

„Film zachycuje všechny možné funkce takové čarodějnice: schopnost čarovat, znalost vlastností a sběru bylin, schopnost metamorfózy, schopnost komunikovat a stýkat se s čertem, schopnost předvídat budoucnost. Cílem bylo zobrazit „vědmu“, tj. vědoucí ženu, jejíž znalosti vyvolávají v druhých strach. Kromě toho takové čarování bylo v minulosti jediným způsobem, jak něco zvědět.“

Antanas Skučas vystudoval Národní umělecké gymnázium M. K. Čiurlionise (Nacionalinė M. K. Čiurlionio menų mokykla). Později pokračoval ve studiích na Vilniuské akademii umění, kterou absolvoval v roce 2008.

Ragana – čáry čarodějnice jsou jeho diplomovou prací, jež spadá do cyklu o výše zmíněné litevské mytologii. Nás zaujala jak tematicky, tak i svým technickým provedením, jež dle autorových slov velmi dobře koresponduje s pohádkovou tajuplností.

Antanas Skučas získal v roce 2009 Stříbrného jeřába, litevské ocenění, za nejlepší animovaný film, jímž byl Deník dětství (Vaikystės dienoraštis). Také spolupracoval na filmu svého profesora Ilji Bereznickase Počítačový pirát (Elektroninis piratas), kde měl na starosti 3D animaci. Dále se věnuje reklamní animaci. V roce 2007 vytvořil na zakázku Litevského ministerstva obrany instalace k charitativnímu koncertu, jehož výtěžek šel na pomoc afgánským dětem.

Meinardas Valkevičius (1987) – Vojenský život (2009)

Tři kapitoly z vojenského života jako tři variace na tři různé animační techniky. To vše okořeněno notnou dávkou černého humoru.

 „Jedná se o můj akademický animovaný film, jehož zadání vzešlo z přednášky alternativní animace. Samotný nápad jsem pak dostal během experimentování s různými typy animace. Chtěl jsem vytvořit něco, kde bych mohl kombinovat různé animační techniky. Scénář jsem měl napsaný za jeden večer. Rozhodl jsem se natočit něco o vojácích, protože to bylo pro mě do té doby netknuté téma. Chtěl jsem toto náročné povolání nazřít tak trochu ironičtěji.“

 Meinardas Valkevičius se animaci, která ho velmi baví, věnuje už od svých třinácti let. V současné době studuje na Vilniuské akademii umění. Vedle toho od roku 2008 tvoří pro studio Gaumina a přispívá svými postřehy na portál Kinas.info. Na svém blogu odkazuje často na zajímavé snímky jiných autorů. Kromě toho zde okomentovává i svou vlastní tvorbu, z čehož je patrné ono výše zmíněné nadšení pro obor animace.

Vojenský život jsme pro naši retrospektivu objevili v tzv. sérii jednominutovek, promítaných v Litvě na festivalu jednominutových filmů Pravda 1 minute (v roce 2009). Film byl promítnut i na mezinárodním festivalu animovaných filmů Tindirindis (Vilnius 2009) a nás zaujal hlavně svou neotřelou poetikou, vtipem a hravostí.

Rimas Sakalauskas (1985) – Synchronizace (2009)

Pro milovníky vznášejících se rotujících objektů. Snímek diváka uvádí s naprostou samozřejmostí do počítačové animace 21. století. Nezapře v sobě vliv Hvězdných válek, jakož i filmů Tarkovského či Kubricka. Výsledný dojem je však originální a tak přirozený, jako by se takové věci děly zcela běžně.

„Synchronizace byla původně videem bez zvláštního nápadu. Na začátku jsem jen tušil, že chci udělat nějakou věc s velkými statickými objekty, možná budovami. Tak jsem začal navštěvovat nejrůznější průmyslové zóny a fotografovat věci, jež mě zaujaly. Z toho následně vznikl takový archiv opuštěných továren, různých věží, komínů, antén, elektrických vedení a jiných zařízení. Při této činnosti mě intuitivně napadlo, že bych mohl roztočit věže nebo zvedat objekty do vzduchu a vytvořit tak očividnou falzifikaci.“

Rimas Sakalauskas zakončil studia na Vilniuské akademii umění v roce 2009, ale už z jeho studijních prací lze tušit nebývalé možnosti. Jeho Synchronizace zastupuje v retrospektivě moderní experimentální animaci. Autor rozpohybovává relikty sovětské éry s takovou mistrností, až z toho mrazí.

Dr. Agnieška Juzefovič z Vilniuské Gediminasovy technické univerzity komentuje autorovo dílo slovy: „Navzdory jednotlivým odděleným filmovým částem je integrita snímku zachována pomocí monotónní, dunivé hudby [Mykolase Natalevičiuse], jež se táhne celým filmem, přičemž člověku evokuje podivné zvuky, ruchy, dunění…V konečném součtu se všechny filmové objekty chovají podle modelu, jejž lze definovat třemi slovy ´statické versus dynamické´.“

Synchronizace byla v roce 2009 uvedena na norském Oslo Screen Festivalu a letos v květnu v tureckém Istanbulu na Kurye International Video Festivalu.

Krotitel brouků (2008)

Nápad natočit hraný umělecký dokument o průkopníkovi animované tvorby Vladislavu Starevičovi zrál v hlavě Rasy Miškinytė devět let. Až teprve mezinárodní realizační tým dal tomuto jejímu snu křídla a diváci se tak mohou těšit na dílko, jež samo implementuje prvky animační tvorby ve spirále času. Ve filmu lze spatřit nejen ukázky ze samotných Starevičových děl, ale také v něm zaznívají zajímavé názory z úst filmových kritiků. Snímek již oblétl nemálo festivalů včetně našeho karlovarského.

Rasa Miškinytė – autorka a producentka projektu
Vzdělání

• Litevská akademie muzických a dramatických umění (Lietuvos muzikos ir teatro akademija), obor audiovizuálního umění, Mgr., Vilnius, Litva, 2001
• The European Film College, Ebeltoft, Dánsko, 2000 – 2001
• Kaunaské vysoké učení technické (Kauno technologijos universitetas), Ing., 1986, Litva
• Kurz “12 pro budoucnost” (“Twelve For the Future”), Dánsko, 2001 – 2002;
• EURODOC Production, Francie 2003 – 2004.

Filmografie – dokumenty – produkce/ koprodukce

• Vabzdžių dresuotojas (Krotitel brouků, 2008) 52’ HD – scénář: Linas Augutis, Donatas Ulvydas a Jonas Banys; režie:  Donatas Ulvydas, Linas Augutis a Marek Skrobecki; Litva, Polsko
• L’Affaire Farwell, 2×52’, DigiBeta – Autor: Jean-Francois Delassus; Francie.
• Spanish for Adults (Španělština pro dospělé) 52’, DVcam – autor: Tomas Tamošaitis
• The Putin System (Putinův systém) 95’, Digi Beta, produkce; autor: Jean-Michel Carre ve spolupráci s Jill Emery.
• Man from Animazone, 52’, super 16mm – režie: Hardi Volmer; Estonsko; tento dokument pojednává o Priitu Pärnovi (1946 ), mezinárodně uznávaném estonském animátorovi, jehož díla jsou naprosto groteskní, absurdní a vtipná.
• The Different (Jiný, 2005), 26’, Beta Cam SP – režie: Maksim Surkov; Ukrajina, Litva

Donatas Ulvydas (1975) – Režie, scénář

Vzdělání

• Litevská akademie muzických a dramatických umění (Lietuvos muzikos ir teatro akademija), obor filmová režie (1997), TV a filmová produkce (1999), Vilnius, Litva
• Osmiměsíční praxe v TV station Channel 23, (Chicago, USA), 1998

Filmografie – dokumenty

V letech 1999 – 2005 produkoval a natočil více než 150 TV reklam a 40 hudebních videí. Za některá obdržel Cenu za nejlepší litevské hudební video (1999, 2003 a 2004). Cena za nejlepší režii (2003 a 2004)

• Algimantas Kezys (1997) 15’, DVcam, videokameraman; režie – Ramunė Rakauskaitė
• Foje filme 14 (Foje ve filmu 14, 2000) 54′, DVcam, Studio PRO2
• Europokeris (Europoker, 2002) – 50′, DVcam, 2002. VRS Studio
• Vabzdžių dresuotojas (Krotitel brouků, 2008) – 53’, HD; Litva, Polsko

Linas Augutis (1962) – Scénář, režie

Vzdělání

• Kaunaské vysoké učení technické (Kauno technologijos universitetas), 1981 – 1983, Litva
• Vilniuská akademie umění (Vilniaus dailės akademija), obor scénografie a foto-video art, 1992 – 1996, Litva

Filmografie – dokumenty

• Video art Ringing Heads (Zvonící hlavy, 1994) 4’, promítáno: Helsinky, Stockholm, Bauhaus, Dessau, Kodaň, Berlín, Hanover
• Domeika´s syndrome (Domeikův syndrom, 2002) 43’ DVcam, Litva
• The Constitution of Lithuania. 1922 (Litevská ústava. 1922; 2002) 26’, Betacam SP, Litva
• Mes – Pasaulio Lietuva (My – Svět Litva, 2003) 55’, Betacam, Litva
• Hudební video film A Trip to the Great Little Country (Cesta do velké malé země, 2007) 5’10”, HD, Litva
• Vabzdžių dresuotojas (Krotitel brouků, 2008) – 53’, HD; Litva, Polsko

Marek Srobecki (1951) – Animace

Vzdělání

Filmový režisér, specializující se na klasickou loutkovou animaci. Vystudoval Akademii umění a Polskou národní filmovou školu (Państwowa Wyższa Szkoła Filmowa) v Lodži. Později získal stipendium od British Council na studium u věhlasného Jima Hensona.

Filmografie

• D.I.M. (1992) – loutková animace, režie, scénář, výtvarník
• OM (1995) – loutková animace; režie, scénář, výtvarník

• Marchenbilder (1998) – loutková animace; režie, výtvarník
• Ichthys (2005) – loutková animace; režie, výtvarník – ocenění za nejlepší film v soutěži nezávislých krátkých filmů na festivalu Narrative Short Work, Ottawa International Animation Festival 2005, Kanada. Jiná ocenění filmu na festivalech: Krakow Film Festival 2005. International Film Festival ETIUDA – ANIMA – Krakow 2005. Silwer “Kreska” – OFAFA Polish Animation Film Festival Polsko 2005. Sony Audience Award – ANIMATEKA International Animation Film Festival – Ljubljana, Slovinsko 2005, Special Distinction for Short Professional Film – SICAF -10^th Seoul International Cartoon & Animation Festival 2006 Korea. Grand Prix – BALKANIMA Animation Film Festival – Bělehrad, Srbsko 2006.
• Peter and the Wolf (Péťa a vlk, 2007) – loutka – výroba. Animovaný film na motivy symfonické pohádky pro děti z pera Sergeje Prokofjeva oceněný The Annecy Cristal, a Audience award 2007 a Oscarem za krátký film (animace – Short film animation), 2008
• Vabzdžių dresuotojas (Krotitel brouků, 2008) – 53’, HD; Litva, Polsko

 Dagmar Váňová

_______________________________________________________________

Použitá literatura:

Eligija Volodkevičiūtė – Litevská animace (Lietuvos animacija 2009)

Laura Valauskaitė – Historie litevské animace (Lietuvos animacijos istorija, 2006) – bakalářská práce

Skirmantas Valiulis -  Litevská animace – několik mezníků (Lietuvos animacija - kelios gairės) – studie na internetu

Valentas Aškinis – Animace na Litvě (Animacija Lietuvoje) – poznámky zaslané emailem

Informační portál Litevského filmového centra (Lietuvių filmų centras)

Informační portál Kdo je kdo v Litvě (Kas yra kas Lietuvoje)

Informační portál Muzea litevského divadla, hudby a filmu (Lietuvos teatro, muzikos ir kino muziejus)

Informační portál Litevského svazu filmařů (Lietuvos kinematografininkų sąjunga) – Cech animátorů (Animatorių gildija)

Litevská wikipedie

Ruská wikipedie

Anglická wikipedie

Osobní poznámky všech autorů, jejichž snímky uvádíme v Litevské retrospektivě

Informace z litevského tisku – online

 

en

The History of Lithuanian Animation (.pdf)

Lithuanian Animation has a history dating back one hundred years. However, its development was not continuous, but it rather consisted of several separate stages.

At its beginnings there was one of the greatest pioneers of animation, self-taught filmmaker Ladislas Starewitch. Although he was born to Polish parents, he spent his early teens at the turn of the 20^th century in Kaunas, Lithuania where he was raised by his late mother’s family. There he also began his first filmmaking experiments on commission from the Kaunas City Museum that also lent him his first camera for this purpose. Ladislas Starewitch was known to be a passionate entomologist and innovator. Originally he intended to film entomology documentaries. Becoming an animator was rather a coincidence. The subject of his interest – bugs – always froze when in the spotlight, so they could not be filmed moving. That was when he decided to ‘animate’ them artificially. After killing them, he put wires inside so that he could – for the first time in human history – shoot them phase by phase in different positions. It can be assumed that his first animation achievements were already made during his stay in Lithuania. He used his early experience to make a film called Lucanus Cervus, which was created in 1910 and is considered the very first puppet film in the world. Starewitch’s Lithuanian period is associated with his first early film achievements. Other films followed, notably The Beautiful Lukanida, The Ant and the Grasshopper that was inspired by one of La Fontaine’s fables, The Insects’s Christmas and, last but not least, The Cameraman’s Revenge. All were based on similar animation poetics and it is unclear to what point they were still created in Lithuania, and from what point on they were made while he worked in Moscow under producer Aleksandr Khanzhonkov.

As a rather solitary artist and filmmaker, Ladislas Starewitch had neither followers nor companions in Lithuania. Therefore, after he left for Russia and later for France, there was nobody in Lithuania who could build directly on Starewitch’s work. This was true until the 1930s, when Stasys Usinskas entered the scene, a painter, puppeteer, set designer and teacher who studied in Kaunas and later in Paris (École Supérieure des Arts et Métiers, Académie de l’Art Moderne). He made the first Lithuanian sound puppet film called The Dream of a Fatty (Storulio sapnas, 1938) – this is not a typical animated film, but rather the film recording of a puppet performance in which some animation techniques were also used. Also interesting about this film is that the filmmaker drew inspiration from Czech puppeteer Josef Skupa, the creator of Spejbl and Hurvínek, who performed in Lithuania in 1934. In 1939, Stasys Usinskas had his puppets patented in Washington. In the same year he presented his The Dream of a Fatty at the World Exhibition in New York where it met with great success, convincing the Dalcompany studio to commission an adaptation of Andersen’s fairytale The Nightingale. Unfortunately, this cooperation was interrupted by the Second World War.

A special case is the first Lithuanian commercial that uses animation. This was a promotional film entitled The Two-Litas Happy Hunter (Du litu – laimingas medžiotojas, 1937) that was made by artist Petras Aleksandravicius and cameraman Stasys Vainalavicius (who also participated in The Dream of a Fatty). Being part of a lottery called “Young Lithuania” (Jaunoji Lietuva), this film was aimed at attracting as many buyers as possible. The two projects mentioned above were followed by another prolonged quiet period.

It was not until the 1950s that Lithuania’s first professional animator Grazina Brasiskyte appeared. After finishing a secondary art school in Kaunas, she went to study animation in Moscow. During the Second World War she studied in Alma-Ata where VGIK (the All-Union State Institute of Cinematography) was temporarily moved. She completed her studies in 1948 in Moscow. Although she wanted to work in Lithuania all her life, the conditions never allowed her to. This is one of the reasons that made her go back to Moscow and join the Soyuzmultfilm studio, where she later supported the animation efforts of Zenonas Tarakevicius, the maker of the first Lithuanian cartoon The Wolf and the Tailor (Vilkas ir siuvėjas, 1966). It is worth noting that she made her debut with The Hexed Boy (Užburtas berniukas, 1955) that was inspired by a travelogue tale entitled The Wonderful Adventures of Nils Holgersson by Swedish author Selma Lagerlöf, which belongs to the ‘golden fund’ of Soviet animation. Her other films that followed mostly have a typical ‘Soviet formal style’. Her adaptation of the Lithuanian fairytale The Amber Castle (Gintarinė Pilis, 1956) has strong links to Lithuania. Throughout her life she remained in touch with her homeland and, with her work, she indirectly influenced the next generation of animators. Later she also co-initiated the foundation of an animation section within the Lithuanian Film Studios (LFS). However, she did not live to see it open.

In the 1960s, animation developed in rather amateur conditions, in the form of isolated projects. Zenonas Tarakevicius, already mentioned above, worked in very unconventional conditions of a factory hall in Kaunas, where he made his The Wolf and The Tailor. As an animator in a combined film team of the Lithuanian Film Studios, Antanas Janauskas made animated sequences for documentaries and newsreels. He used the remaining material to make A Girl and the Devil (Mergaitė ir velnias, 1967), a two-minute animated short unsanctioned by Moscow, that was followed by Initiative (Iniciatyva) in 1970. Initiative is considered the first Lithuanian animated film ‘produced’ by the Lithuanian Film Studios, because it was financed using the money that was left in the budget for a live-action feature entitled The Beauty (Gražuolė – directed by Arunas Zebriunas, 1969). Initiative is a minimalist response to the events of the Prague Spring of 1968.

In 1970, acting on the initiative of the Lithuanian Association of Film Fans (Lietuvos kino mėgėjų draugija), Juozas Sakalauskas formed a group of animators that made animated instructional films commissioned by fire protection and transport inspection. The films were made in the Studio of Custom Made Films (Užsakytinių filmų studija) within the above association, which specialized in custom-made promotional films. Therefore, it was not financed by the state and controlled by Moscow. Many very short animated films for children were also created there. For example The Hedgehog’s House (Ežio namas, 1968) and The Telesphore in the Street (Telesforas gatvėje, 1970).

Until 1984 Lithuania was the only former Soviet republic that did not have its own national professional animation studio. Neither historians nor filmmakers themselves agree completely as to what factors were behind that. Whether it was the monopoly of Soyuzmultfilm, or rather a certain reluctance on the part of the Lithuanian Film Studios (Lietuvių kino studija) that also thwarted previous efforts of Grazina Brasiskyte. While financial flows went both ways, and so did filmmakers and their “know-how”, all scripts had to be approved in Moscow only. Officially, only graduates from the Moscow school (VGIK, only the artist-animator specialisation) and higher courses organised by Mosfilm were considered professionals. It was a two-year course on animation screenwriting and directing, to which only university-educated candidates could be admitted. The course included lectures by prominent Russian animators Yuri Norstein, Fyodor Chitruk and Eduard Nazarov. Here unconventional ideas were also passed on by such film masters as Andrei Tarkovsky and Nikita Mikhalkov. Course lecturers also included some Lithuanian film directors, notably Vytautas Zalakevicius who has been Director of the Lithuania Film Studios since 1980. The first Lithuanian to complete the course was remarkable animator Nijole Valadkeviciute whose debut The Tree (Medis, 1983) was co-produced by the Lithuania Film Studios and gave an indirect impetus for the establishment of the professional section of animation in 1984. Other course graduates are Ilja Bereznickas, whose Bogeyman (Baubas, 1987) influenced several generations and has become an icon in Lithuania, as well as idiosyncratic Zenonas Steinys, whose early work is said to have been influence by Grazina Brasiskyte. Later, the filmmaker profiled himself as the creator of timeless contemplative films full of symbolism, such as Generosity (Dosnumas, 1988) that is ranked among the top ten best Soviet films. Both Ilja Bereznickas and Zenonas Steinys stood at the birth of the first professional animation team within the LFS. In a way they were ‘rediscovering America’. On the other hand, experience of the above mentioned Studio of Custom Made Films was also used.

According to Eligija Volodkeviciute, author of a book on the history of Lithuanian animation (Lietuvių animacija, 2009), another very important figure in Lithuanian puppet animation is Algirdas Simkus, without whose contribution it would have been impossible for other filmmakers to make their films. Puppet animation in combination with other techniques (such as ceramic figures) is the domain of Ieva Bunokaite. The main representative of Lithuanian clay animation is Saulius Tamokaitis who studied under Garri Bardin, a famous Russian clay animation filmmaker.

In the 1980s and 1990s many Lithuanian animators emerged from the ranks of architects, designers, graphic artists and cartoonists. These include Henrikas Vaigauskas, Sarunas Jakstas, Vitalijus Suchockis, Valentas Askinis, Jurate Leikaite, Algirdas Selenis, Aurika Seleniene and others.

These filmmakers’ activities overlap in various ways and in various projects. After Lithuania became independent in 1990, some artists founded their own studios where they continued their work. These studios include for example the Vilanima studio of Valentas Askinis and Antanas Abromaitis that, among other things, helps produce works by emerging animators, Antanas Janauskas’ Animacinių filmų studija AJ, Algirdas Selenis and Aurika Seleniene’s Animacijos studija, Jurate Leikaite’s Filmų štrichai, Nijole Valadkeviciute’s Sezamai atsiverk, Sarunas Jakstas’ MadLine, etc. The filmmakers had different reasons for establishing their own studios. Unfortunately, the 2004 privatisation of the Lithuanian Film Studios led to a gradual reduction in animation that is made at this formerly state-run institution.

With the advent of computer technology, Lithuanian animation too has become largely individual. What once required entire teams can now be done by one person. Computer animation is also used by the classics, allowing them to continue making films. The young generation of animators are mostly graduates from the Vilnius Academy of Art (Vilniaus dailės akademija), for example Rasa Jonikaite, Danas Bereznickas, Antanas Skucas, Meinardas Valkevicius, Ieva Miskinyte, Martynas Dysa, Rimas Sakalauskas and others. Their professors include Jurate Leikaite and Ilja Bereznickas, to name but a few.

Lithuanian animation combines various themes ranging from fairytale motifs to philosophical and social themes, which often tend to blend unexpectedly and can be found in many films. This creates a sort of an amalgam that is cohesive in terms of animation. Often, the films feature a fair amount of humour – whether slapstick, satire or black humour. In terms of animation techniques, throughout its history there has been puppet, hand-drawn, cutout, combined and shadow theatre technique. Finally, current computer trends have also been used. In addition to formally innovative or experimental films, it also includes films whose form is close to the Disney or Pixar style, as well as films featuring elements of the ‘Soviet formal school’.

Created on commission from the BBC, Valentas Askinis’ The Animated Odyssey is considered to be the first Lithuanian feature-length animated cartoon. In their films, many Lithuanian animators turn to Lithuanian history for inspiration – Once Upon a Time in Lithuania (Kadaise Lietuvoje, 1990) by Zenonas Steinys, Samogitian Genesis (Žemaitė – žemaičių pramotė, 2002) by Algirdas Selenis and Aurika Seleniene, Ragana – A Witch’s Magic (Raganos burtai, 2008) by Antanas Skucas from the cycle on Lithuanian mythology, to name but a few. Lithuanian cinema also includes children’s films, which are represented by Valentas Askinis’ cartoon character Uncle Sleep (Dėdė Miegas, 1986) that was created on commission from Lithuanian Television as a series of bedtime stories (Labanakt, vaikučiai). Then there is Ilja Bereznickas’ Bogeyman (Baubas, 1987), the first Lithuanian animated film to be voiced and sung in Lithuanian. Worth noting are also children’s films by Jurate Leikaite, for example her snail series Arrogant Snail (Sraigė Maiva, 2000), The Tower of Dreams (Svajonių bokštas, 2001), The Soloist (Solistė, 2002) and many others.

Domestically, the presentation of Lithuanian animated films is – apart from television – rather limited. Most often they screen at club cinemas and film festivals. The most famous festivals include the Tindirindis International Festival of Animated Films (a member of ANOBA), the Amateur Film Festival (Megėjiškų filmų festivalis) with a long standing tradition, and also the festival of one-minute films Pravda 1 minute and Nekst. The Silver Crane (Sidabrinė gervė) is a prestigious Lithuanian film award that has been awarded since 2008, including a category for Best Animated Film.

Lithuanian animated films often participate in international festivals, where their creators have received many awards. Unfortunately there is not enough room to list all the award-winning filmmakers and their countless collaborators. Of those films that have already been screened to Czech audiences (and as far as the author of this text is aware), we can name for example the instructional film Caution, Children (Atsargiai, vaikai) by Ilja Bereznickas that was awarded at the Alpha Video festival in Brno in 1990. Also, these include a film inspired by Lithuanian mythology entitled Eglė the Queen of Grass Snakes (Eglė – žalčių karalienė, 2003) by Algirdas Selenis and Aurika Seleniene that screened at AniFest in 2004 and the fairy story The Gypsy and the Dragon (Čigonas ir drakonas, 2006) by the same artists that was presented at the Zlín International Film Festival in 2006. In 2008, The Bug Trainer (Vabzdžių dresuotojas, 2008) screened at the Karlovy Vary International Film Festival – this is a remarkable feature-length documentary with animation elements by producer and screenwriter Rasa Miskinyte that uses a very interesting and captivating approach to the life and work of Ladislas Starewitch.

Ladislas Starewitch (1882) – The Insects’ Christmas (1913)

While this is one of the first animated films that began in Lithuania, it was finished in Moscow. The way in which self-taught animator, Ladislas Starewitch, animates beetles, toys and other objects is so convincing that even after many years, it still continues to amaze people.

“Throughout the history of cinematography, there have been a number of directors who transformed it, greatly helped its progress, and made many good films that still appeal to people all over the world. However, although he worked in this sphere, Starewitch was not just a director; he was a man whose significance and role in the creation of cinematography were far too great to be summed up in ordinary cinematography textbooks.”

 These are the words of Russian film historian Nikolai Izvolov. The quote comes from The Bug Trainer, a documentary about the life and work of Ladislas Starewitch that is being screened separately as a supplement to the retrospective.

Ladislas Starewitch’s work is extensive, but we only focused on his early films that were shot while he lived in Lithuania, which makes them all the more relevant in terms of our retrospective. Although he was born in Moscow to Polish parents, he spent his early teens at the turn of the 20th century in this largest and southernmost Baltic state where his parents came from and where he grew up after his mother’s death. There, he also began his first experiments on commission from the Kaunas City Museum, which also lent him his first camera for this purpose. The then director of the museum, Tadas Daugirdas, was very supportive of the artist’s efforts and it was he who later suggested Starewitch put his talent to use in Moscow.

Ladislas Starewitch was known to be a passionate entomologist and innovator. Thus, it is no surprise that it was bugs that he chose to animate. After killing them, he put wires inside so that he could – for the first time in human history – shoot them frame by frame in different positions, thus making them move. His Lithuanian period is associated with his early film achievements. Originally, he did not intend to become an animator; this was a result of circumstances. At first, he wanted to shoot educational films on entomology. Among other things, he was considered a wag by his friends. He contributed to an uncensored amateur satirical magazine called The Wasp, painted film posters, etc.

Unfortunately, his very first films featuring animated beetles have not survived. His Lucanus Cervus (1910) is considered the very first puppet film in history. The next film, The Beautiful Lukanida, premiered in 1912. The film being screened at AniFest, The Insects’ Christmas, also comes from this period. While it may be less known, it is equally innovative in terms of animation. His film The Cameraman’s Revenge met with great international success. After 1911, he collaborated with producer Aleksandr Khanzhonkov in Moscow.

To conclude the story of Ladislas Starewitch’s Lithuanian period, we once again quote Nikolai Izvolov in The Bug Trainer. “It is not inconceivable that he may have made his first films in Lithuania rather than in Moscow. Perhaps this is why they so suddenly and unexpectedly appeared in public in 1912. This requires further investigation. However, if this is the case, and if my assumptions are correct, then Lithuania can truly be considered the cradle of international puppet animation.”

Zenonas Tarakevicius (1939) ­– The Wolf and the Tailor (1966)

Sometimes a measuring tape, a pair of scissors and an iron are all you need to defeat a wolf. This film, which was shot under amateur conditions in a Kaunas factory, is often identified as the very first Lithuanian-drawn animated film. It is based on a folk fairytale whose poetic quality is timeless.

 “During my studies at secondary art school in Kaunas between 1951 and 1958, I fell in love with animation and decided to become an animator.”

 Zenonas Tarakevicius dedicated his entire life to that vision. In Lithuania, he is mostly remembered in connection with his debut The Wolf and the Tailor, which we have included in this retrospective. The birth of this film was anything but easy. He started working on it right after graduating from high school. For family reasons, he quickly became independent and he was forced to create his art under highly amateur conditions.

He chose the fairytale theme on purpose because he mentally identified with its moral message. Also worth mentioning is the process of the film’s creation – the filmmaker hand-copied the characters from paper onto celluloid, for which he used hospital x-rays washed with a hot alkaline solution. He was greatly assisted by Maryte Kenstaviciute. He then filmed his first version using an 8mm amateur negative, which is why only a single copy was made. The original version was two minutes long. However, Zenonas Tarakevicius was not satisfied with the result because the characters’ movements were jerky, so he had to redraw the entire movie, stabilizing the characters with a hole puncher. He then gave the resultant work to a friend to preview and the film disappeared.

This was when he decided to take his sketchbook full of drawings, including sketches for The Wolf and the Tailor, and set off to Moscow where he hoped to be admitted to VGIK (the All-Union State Institute of Cinematography). At first, he had little luck. Fortunately, he managed to get under the protective wing of Grazina Brasiskyte, the first Lithuanian female animator who, at that time, was living and working in Moscow. He started collaborating with her on her film entitled The Amber Castle. This valuable experience proved useful during his entrance examination to animation courses within Soyuzmultfilm. He was admitted and his scholarship was paid by the Lithuanians. Unfortunately, he could not complete his studies due to military conscription. He resumed work on The Wolf and the Tailor in 1962 – after returning from military service – in an amateur film studio called Banga (A Wave) that was located in a Kaunas radio factory. Here, he was assisted by Antanas Abromaicius. The third version of the film was completed in 1964. It was made in black and white. Vytautas Blusius was invited to collaborate on the music for the film. Originally, the film had playful Lithuanian subtitles but these were not included in the colored version that was made in Moscow in 1966.

The Wolf and the Tailor later received many awards, including the “Talant” best film audience award at the Festival of Amateur Films in Zhytomyr, Ukraine.

In 1988 and 1990, after many years of work as an animator, the filmmaker finally received a formal certification in animation.

Antanas Janauskas (1937)

Initiative (1970)

Initiative is about the consequences of selfless assistance and the path to Hell being paved with good intentions. The film was created as a response to the events of the Prague Spring of 1968. Its minimalist form further underscores the relevance of the topic.

“One humorist on the theme, whether a novel should be thick or thin, nicely commented: ´a novel must be published ´. Today, thanks to computer animation anyone can ´ publish ´; and paradoxically large professional studios publishing in this genre ´ thick ´ films with ´ thin ´ contents are often loosing  with independent short films since officially authorized professionalism can be occasionally in the wrong sense of word amateurism and vice versa. Besides others, the charm of animated film resides in its shortness.”

 The work of solitary animator Antanas Janauskas is represented in our retrospective by three films, each from a different time period. All three of them impressed us with their laconic character that is appealing across cultures.

The Chair (1995)

Officials change, the chair stays.

 “Since decisions on the financing of individual films were made strictly in Moscow, the management of the Lithuanian Film Studios eventually came up with a solution to finance Initiative using money that was left in the budget for a live-action feature entitled The Beauty (Gražuolė – directed by Arunas Zebriunas, 1969).”

In 1965, Antanas Janauskas started work as an animator as part of a combined film team of the Lithuanian Film Studios (LFS), where he made animated sequences for documentaries and newsreels. His film Initiative from 1970 was the first Lithuanian animated film ‘produced’ by LFS. From the beginning, the filmmaker supported efforts to create a branch of animated film within LFS, which repeatedly approached Moscow requesting approval for its formation. In 1986, he made The Stamp in LFS. It was a short that was co-produced by Mosfilm.

The Chair and Short Circuit, two of his other films that are being presented at AniFest, were made in his own studio – Animacinių filmų studija AJ founded in 1991. He is known for shooting all his films – which are characterized by original minimalism – entirely by himself. This was true even when the creative process was much more technologically demanding compared to today.

Short Circuit (2003)

Short Circuit is a satirically-minded minimalist probe into the world of male and female opposites that attract, overlap and repel each other. The film has toured many festivals where it has won several awards (USA, Latvia), and has finally arrived in the Czech Republic.

Virtually all of the filmmaker’s works have been acclaimed at various international film festivals. The last award he received was the Grand Jury Prize for Telegastrovision (2000) in Diesel Online Shorts Competition at this year’s Miami International Film Festival in the USA.

 Nijole Valadkeviciute (1944) – The Tree (1983)

This is an unconventional adaptation of a folk tale. A nine-headed dragon is after a girl who is not saved by her brothers, but by a magic tree. The author’s debut is already remarkable for its inventive techniques that made her famous both at home and abroad.

“I took an interest in Lithuanian folklore during my studies at the Vilnius Institute of Art (VDI). I was fascinated by the logic of symbols and the diversity of forms … I tried to view traditional folk symbolism through the eyes of a modern person… In both folk tales and songs, I can see an identical interconnection between different peoples and cultures, which seems to me as an amalgam of general human wisdom, as knowledge that has transcended time, space and the universe. I do not feel isolated, but rather a part of the entire world. This encourages me in both my graphic art and animation.”

 The Tree is Nijole Valadkeviciute’s animated debut with which she graduated from the higher course in screenwriting and directing in Moscow. The supervisor of her diploma thesis and this film was the prominent Russian animator Yuri B. Norstein.

The film was created based on a script written by the filmmaker’s sister, writer Eligija Volodkeviciute. Her writing was inspired by a Lithuanian folk tale.

In the filmmaker’s words, the themes of family ties and mutual assistance account for the majority of the story, i.e. the general law of survival – in a societal context – without which we are left helpless in cosmic space.

In a way, The Tree can be seen as a milestone in the history of Lithuanian animation. It is considered the first professional Lithuanian animated film to be created in the Lithuanian Film Studios, thus contributing to the establishment of an animation section. In 1984, Lithuania became the last of all the republics of the former Soviet Union in which such a section was created. Its establishment divides Lithuanian animation into two periods – the ‘amateur’ and the ‘professional’ periods.

Since her debut, Nijole Valadkeviciute has made more than twenty animated films, some of which have won awards both at home and abroad. She filmed some of them in her own animation studio called Sezamai atsiverk (Open Sesame).

“[Speaking of] technique – it is essential to both film and painting. The rules for creating film space are important. In a way, this is acquired knowledge and a reflection of one’s own exploration in the area of animated motion technology and transferring this motion into film, thus creating the final picture.”

Ilja Bereznickas (1948) – Bogeyman (1987)

Even a bogeyman can be your friend, once you see through his tricks. Just crawl under the carpet, like the girl in this film that is loosely inspired by Donald Bisset’s Under the Carpet and in which the world of children’s imagination mingles with the pragmatic world of adults.

“It has been a long time. A lot has changed [since then], even I have changed to a degree; and I sometimes wonder why it is that this film became a classic in Lithuania and people still go to see it, both in Lithuania and abroad. Everyone seems to remember me in connection with this short, although I have made a considerable number of other films. In America, where I stayed for 14 years, this was pretty much the only Lithuanian-voiced animated film that people used to take for their children when they emigrated, because they themselves had grown up with the Bogeyman. Of course, it warms my heart, even though I myself am very critical of the film and am aware of its flaws.”

Like Zenonas Steinys and Nijole Valadkeviciute, Ilja Bereznickas completed a two-year higher course in screenwriting and directing in Moscow. When he returned, he and Zenonas Steinys started building an animation section  within the Lithuanian Film Studios, which also included setting up Lithuania’s first ever professional animation team of 15 people. As the filmmaker puts it, virtually all members of the team had next to no experience; they were ‘rediscovering America’. This may be the reason why he decided to take a more technical approach, follow in the footsteps of Soyuzmultfilm (and partly also Disney) to attract more viewers. They used celluloid for their material. The filmmakers had to cut it themselves. Paints had to be brought in from Moscow. As time passed, they had to deal with technical facilities and logistics.

“I could talk at length about it, but I just want to say that at the time it was not a question of artistic limitations that impeded us, but technological ones. Today, I would do everything differently. I think that it was a team effort, an effort that required personal sacrifices where money and salary did not play a significant role.

The theme first took shape during an exam for the filmmaker’s professors, Yuri B. Norstein and Fyodor S. Chitruk, famous Russian animators who later reminded Bereznickas about the theme because they liked the very idea of the story’s animated adaptation.

In 1988, Bogeyman received the main award at the international film festival in Tomar, Portugal. In addition, it was the first Lithuanian animated film in which the characters spoke and sung in Lithuanian. In our retrospective, it represents a children’s films, but this is not entirely true since it has also won the hearts of adults who themselves were once children.

Also notable is the fact that, originally, Ilja Bereznickas is an architecture graduate from Kaunas. Apart from the US, he has also lived and worked in Estonia, Russia, Israel and Norway. In addition to animation, he engages in screenwriting, illustration and caricature. In 1990, in the then Czechoslovakia, he received an award for his promotional film entitled Caution, Children (Atsargiai, vaikai). In 2002, he founded a new field of study specializing in animation at the Vilnius Academy of Art; between 2003 and 2004 he taught animation at the School of Visual Arts in New York.

Antantas Askinis (1959) – The Secret of a Cactus (1988)

This film was based on a fairytale of the same name by Lithuanian writer Vytaute Zilinskaite. It is a fairytale about a love that is more powerful than anger. A children’s room becomes the setting for the magical whirl, where certain colored areas underscore the power of the black and white scenes. In addition, there is a strong musical theme running throughout the film.

 “Creating original music was an important artistic assignment during the making of this film. I chose to compose the music before starting the animation work. Using a detailed storyboard and timing, I explained my idea for both the musical accompaniment and the assignment to composer Faustas Latenas. For him too, it was an experiment to compose music for a film without already having a picture in mind.”

With a bit of exaggeration, Valentas Askinis can be referred to as the coordinator of activities in Lithuanian animation. He is a ‘repository of information’ whom we used extensively to prepare this retrospective.

The filmmaker himself has been interested in animation since his student years. After receiving a master’s degree in urban engineering, he chose to be an animator. He got his first job at the Studio of Custom Made Films (Užsakytinių filmų studija), where he worked from 1984 to 1991. Meanwhile, he studied directing at Mosfilm Studio in Moscow. The Secret of a Cactus is his diploma work from 1988. It was created as a joint effort between Mosfilm and the Lithuanian Film Studios that – by that time – already had a separate section of animation, which was headed by the filmmaker from 1986 to 1989. Valentas Askinis worked on the script with his Moscow professor, Russian director Vladimir I. Pekar, while trying to find and use an experimental technique that would allow him to preserve his hatched drawing style that he used to create his characters and settings. The overall concept was black and white. Color was used sparingly – in a deliberate effort to underscore the characters’ emotional state.

The filmmaker invited three artists to work with him on realizing his creation: Jurate Leikaite, Jolanta Siugzdaite and Rima Maminskaite. The making of the film was very demanding technically. Drawings were copied from paper onto special celluloid material that was matt on one side. Paint was applied to the other side and, thanks to the opacity of the underlying material, the end effect was finer. The entire piece was then filmed on a 35mm camera using various tricks. In the filmmaker’s words, this was a school of animation for everyone on the creative team.

Also worth mentioning is the fact that in 1991, Valentas Askinis and Antanas Abromaitis co-founded the Vilanima Animation Studio. Among other things, it helps produce young Lithuanian animators’ films, including Metamorphoses by Jurate Leikaite, The Tail by Rasa Jonikaite and The Bridge by Ieva Miskinyte, all of which we are also presenting in our retrospective. In 1998, he directed the first Lithuanian feature-length animated cartoon, The Animated Odyssey, on commission from the BBC.

In addition, the filmmaker founded and manages the Tindirindis International Festival of Animated Films that has been held in Vilnius since 2003. He wrote a handbook on the basics of animation and filmed an instructional film about celluloid technology and making animated films.

Zenonas Steinys (1946 – 1997) – Generosity (1988)

This film was inspired by a folk tale entitled The Generous Apple Tree. The story maps the basic phases of human life: childhood, adolescence, adulthood and old age. The main motif is a tree as the basis of all existence. The dreamlike quality of the entire story is underscored by the animation technique employed. The film was ranked among the top ten best Soviet films.

 “[Zenonas Steinys] is … a personality who should have remained alive and created art for people, one whose mind was always full of ideas and whose work never grows old.”

 This is how Eligija Volodkeviciute describes this rather controversial figure of Lithuanian animation in her book entitled Lithuanian Animation (Lietuvos animacija).

Characteristically, Zenonas Steinys’ films are remarkable for their metaphysical, contemplative mood and philosophical overtones. Generosity is a perfect example – not only in terms of content, but also in terms of form. The overall picture does not go into much detail, but each element carries distinctive symbolic significance that gradually helps give shape to the entire, complex storyline. Generosity was formally created using the celluloid technique that partially limits the vividness of the picture, which in this case is rather helpful. The muted hues enhance the overall contemplative tone that sticks with you long after watching this archetypal story.

The filmmaker was not only an animator, but also a great caricature painter whose work has been exhibited both independently and as part of more than 70 international group exhibitions. He even received one award for his work in Prague.

Jurate Leikaite (1963) – Metamorphoses (1996)

Metamorphoses is about how a common anecdote, representing a microcosm of ordinary and extraordinary interpersonal relationships, can be made into a film that timelessly reflects a given era – a macrocosm, in which the old system collapses and a new one takes its place. The film is remarkable for its sharp picture and sound, and its unexpected punchline.

“We voiced the film live, recording the various sounds directly on a microphone. Actors had to burp live, which required a fair amount of beer, bread and garlic. We may have pushed our vocal chords to the limit during recording, but then we were all beautifully relieved.”

 Jurate Leikaite graduated from the Vilnius Academy of Art in 1986, majoring in architecture. In 1990, she completed animation courses at the Lithuanian Film Studios.

Metamorphoses is her debut film. The screenplay was completed within three months. However, it took six years to make, during which the writer became a mother of two. In terms of production, all the artistic ideas were very difficult to incorporate. All the sketches were taken to Moscow to be copied onto celluloid. The film was then made back in Vilnius.

“The spirit of the film captures the zeitgeist of the period of perestroika, when large systems were crumbling down on all sides. The future seemed uncertain and risky.”

Metamorphoses has toured many international festivals. In 1997, it won the silver medal at the Austrian festival UNICA 97 and the gold medal at the Festival of Baltic Short Films in St.  Petersburg.

The author handles the various themes by employing different techniques (hand-drawn animation, collage, and pixilation). She also illustrates children’s books among other things. After a period dedicated to working for children, she has focused on folklore and mythology. Since starting with rather sharp color schemes, she has switched to more modest ones. Her films tend to be very well received on both the national and international film scenes. In 2000, she completed a production course in Denmark. Since 2002, she has been President of the Lithuanian Animators Guild (Animacijos gildija). Currently, she teaches at the Vilnius Academy of Art, where she guides the work of her students – including the Military Life by Meinardas Valkevicius.

Samogitian Genesis (2002)

Algirdas Selenis (1956)

“This fairy tale [of the origin of the Samogitians] is interesting because it connects the Old Testament with Lithuanian myth concerning bygone times; this was perhaps because it was retold in the Christianization era. Generally, this myth is interesting because it does not talk only about the Samogitians, but also about the origin of all humankind … This fairy tale is archaic because it strongly reflects traces of matriarchy. This is a mythological  story of a tribe in search of their land, the protector of which is the Great mother Samogitian.”

Samogitian Genesis represents in our retrospective together with the films The Tree by Nijolė Valadkevičiūtė and A Witch’s Magic by Antanas Skučas Ragana Lithuanian mythology. We appreciated also its artistic concept. Its authors are husband and wife Algirdas Selenis and Aurika Selenienė, who was also involved as the Assistant Director in the creation of Generosity by Zenonas Šteinys. Samogitian Genesis is a part of the author´s cycle of “the Legendary Lithuanian Women”, which consists of a total of five animated films, of which Egle – the Queen of Grass Snakes was presented at Anifest in 2004.

Algirdas Selenis studied in Vilnius at the National M. K. Ciurlionis School of Art (Nacionalinė M. K. Čiurlionio menų mokykla) Later he studied at the Kaunas Institute of Applied and Decorative Arts and then he studied design in the Vilnius Academy of Art. Besides design work, he was later involved in creating illustrations, comics and cartoons in various Lithuanian periodicals. His work also includes poems, satirical verse and critical articles.

Since 1997 he has made 12 films of which many were successful on both the domestic and the international scene. In 2004 he and his wife Aurika Selenienė founded their own studio Animacijos studija.

“I decided to conceive the film as a dream, in which only the strongest memories remain. We tried to create a magical spectacle, full of characters and symbols. Our goal was to create film as art, based on cartoon graphics with inserts of three-dimensional image material.  Aurika did great work in this respect. Generally, in Lithuanian animation we were the first who began to create films in which we combined 2D graphical artwork with a new 3D technique and with different textures and photo-material.”

Aurika Selenienė (1967)

“The main author of the creative intention of the film was Algirdas. He created the storyboard, all the backgrounds, all colour solutions. For movie characters we tried to create ancient people, unprecedented monsters, cosmically divine Samogitian.”

Curiously, both authors have Samogitian roots. To refine the ethnographic location of Samogitia it is found in the Northwest region of Lithuania. Aurika Selenienė -Director, Artist and Animator – even originates from the old Samogitian family. Just as her husband, she graduated from M. K. Ciurlionis School of Art (Nacionalinė M. K. Čiurlionio menų mokykla) and also from Vilnius Academy of Art. In 1987-1988 she took an animation course. She owns ten copyright films that she has created since 1997, at first as part of the Lithuanian Film Studios, later in their own “family” studio Animacijos studija. In addition to her own pictures, she participated in projects of other authors, and not only in the area of animated movies but also in feature films. In the case of the latter mentioned she was working as a designer of decorations for  foreign film productions. In addition to films, she also creates comics, cartoons and illustrations published in the Lithuanian press.

“It seems that this topic – so close to other nations too – has brought Samogitian Genesis considerable attention on an international scale. In 2003 it received one of the major awards at the International Festival of animated films Tindirindis [in Vilnius). Besides this, it had been involved in programs in some of the most competitive European film festivals. In Paris it was screened in European federal House (AllianceFrancaise). The Spanish national TV broadcasted trailers since the film got into the competitive section of Animadrid - The International Festival of the Animated Image of Pozuelo de Alarcón-Community of Madrid (2003). ”

Note that in addition the film was also screened in the USA and Russia. This year, the Czech Republic will be added to the list. 

Rasa Jonikaite (1984) – The Tail (2007)

This film is based on a rhymed fairy tale by the Lithuanian poet Kostas Kubilinskas entitled The Wolf with a Frozen Tail. In a fable-like fashion, it tells an amusing story about a fox and a wolf, friendship and betrayal, and the relationships between animals and people. Let us just add that the filmmaker’s artistic style is very distinctive and unmistakable.

 “I have always been fascinated by fairytales ... This very short film was created as my bachelor’s work, with a focus on interpreting a fairytale. My style is very simple. It gradually developed while I was making animated films and illustrations for children’s books.

Rasa Jonikaite, who currently uses the pseudonym Rasa Joni, graduated from the Vilnius Academy of Art. She mostly creates her films using the cutout technique, aided by computer technology.

The Tail was originally made as a set of illustrations for the above rhymed fairytale by Kostas Kubilinskas. The film was later included in the book edition (Baltos Lankos publishing house, 2007). According to reviews, this is a classic in a modern guise. Both the film and the book are characterized by a certain didactic tone, which is relevant not only for children and adolescents, but also for adults. The film was well received by both professionals and the general public. In 2007, it won the Gold Medal for Best Lithuanian Animated Film at the 49^th Republic Amateur Animation Festival in Lithuania. Foreign viewers had a chance to see it at the Arsenals Festival (2008) in Latvia and at the Festival of Amiens (2008) in France.

Danas Bereznickas (1976) - La la la (2007)

Don’t sing in the presence of others too loud. You never know what it will do with them.

"The technique and the topic flashed through my mind completely  at random, when I was a bit bored at work  on one non-inspirational series for children. So I decided that I'll have a break. And as I worked with "flash" without moving, I began to paint figures [to La la la). Operatic vocals also attacked me completely by accident – it  just seemed to correspond the best to absurdity, which I love in designing. La la la is actually the result of this two-hour break. Simply short improvisation. ".

Bereznickas Danas is Globetrotter born in Lithuania. Later he lived in Israel, where he studied at the higher artistic Thelma Yelin School. In Israel he also attended a three-year military service. In his graphical studies he continued at Vilnius Academy of Arts, where he graduated already in 2005, with the notable Missing book. He was involved in several projects of Lithuanian Film Studios. Later he returned back to Israel, where he worked until 2008 as the Director and the Animator in Studio Pitchi Poy. His activities extend also to the United States. Currently he lives and creates in Belgium.

The author's style is irreplaceable and immediately distinguishable from others. In 2008 the book Vitamins Riot (Vitaminų maištas) by Ceslovas Navakauskas with his illustrations was assessed by Awards Academy of art as the best children's illustrated book of the year.

His La la la shot we have discovered for our retrospective at the Festival screenings in Lithuania in the series of one-minute films - True 1 minute (in 2008). In addition, it was shown at festivals abroad (Italy, Slovenia).

Ieva Miskinyte (1981) – Bridge (2007)

Bridge is an impressive black and white variation on Kafka’s theme. In 2009, the film won the “Golden Panda” award for best student film at the Sichuan TV Festival in China.

 “One of the reasons I chose [Franz Kafka] is the closeness of his works’ poeticism to drama and cinematic art – especially animation. His stories often resemble a dream, a fantasy, a phantasmagoria; the protagonist’s state of mind and ideas are expressed through a specific movement, action or detail. Kafka’s artistic grasp includes the world of animals and objects, which is extremely close to the art of animation in which history and myth blend as one.”

Ieva Miskinyte graduated from the National M. K. Ciurlionis School of Art (Nacionalinė M. K. Čiurlionio menų mokykla). She later majored in design at the Vilnius College of Technologies and Design (VTDK – Vilniaus ir technologijų dizaino kolegija). She completed her university studies at the Vilnius Academy of Art, under the guidance of professors Jurate Leikaite and Ilja Bereznickas, from which she graduated with Bridge, the very film we have chosen for our retrospective – not only because of its high artistic quality, but also because it is linked to Franz Kafka’s world.

Bridge was inspired by Kafka’s miniature of the same name, Die Brücke, which was later published as part of a collection of short stories entitled The Great Wall of China (Beim Bau der Mauer Chinesischen, 1917). It is not a direct film adaptation, but merely an interpretation. The filmmaker created the film using the digital cut-out technique in combination with hand-drawn animation in pencil, ink and watercolors. In some cases, she even used photographs. She deliberately chose the cut-out technique to better express moving pictures, while seeking to avoid accurate, simple outlines that are – in her words – so characteristic of contemporary animation, particularly commercial animation.

“Bridge – this is life, a section full of constant tests, a symbol depicting human effort to strike a balance between the various antipoles, between desire and reality, between potentiality and actuality, between the spiritual and the material. Generally, the motif of crossing a bridge is found in a variety of myths and fairy tales; it is featured in the myths and religious stories of Native North Americans, Chinese and Indians, where it symbolizes the relationship between the mortal and the eternal, and the transition from one to the other, the path of cleansing, the path of dangerous tests, the path of the spiritual search and ultimately life itself. In some sense, the film’s storyline represents the story of Kafka’s inner existence. He himself lived a double life, experiencing an internal conflict between his social existence and his artistic mission”.

The film was produced by Valentas Askinis’ Vilanima studio with the support of the Lithuanian Culture Fund.

Antanas Skucas (1983) – Ragana – A Witch’s Magic (2008)

Witches’ magic is typically represented by a large cauldron in which herbs mix with animals of various forms that then take on new forms. All the above is presented using a black and white animation technique that imitates shadow theatre, thus underscoring the resulting intoxicating impression. The film was created as part of a cycle on Lithuanian mythology.

 “The film captures all the possible functions of a witch: the ability to perform magic, knowledge of herbal properties and collection, the ability of metamorphosis, the ability to communicate and interact with the devil, the ability to foresee the future. The aim was to depict an ‘oracle’, a knowing woman whose knowledge arouses fear in others. Moreover, such magic used to be the only way to learn something.”

Antanas Skucas graduated from the National M. K. Ciurlionis School of Art (Nacionalinė M. K. Čiurlionio menų mokykla). He later continued his studies at the Vilnius Academy of Art, graduating in 2008.

Ragana – A Witch’s Magic is his diploma work that is part of a cycle on Lithuanian mythology, as mentioned above. It caught our eye both in terms of its theme and its use of technology that – in the creator’s words – very well corresponds with its fairytale-like mysterious atmosphere.

In 2009, Antanas Skucas won the Lithuanian Silver Crane Award for best animated film for his film Childhood Diary (Vaikystės dienoraštis). He also collaborated on Cyber Pirate (Elektroninis piratas), a film by his professor Ilja Bereznickas (Elektroninis piratas), in which he was responsible for 3D animation. Also, he animates for advertisers. In 2007, he created a work – on commission from the Lithuanian Ministry of Defense – for a charity concert whose proceeds went to help Afghani children.

Meinardas Valkevicius (1987) – Military Life (2009)

Military Life has three chapters to equal the three variations on three different animation techniques. All spiced up with a fair amount of black humor.

 “This is my academic animated film, an assignment from an alternative animation class I took. I got the idea for the film while I was experimenting with different types of animation. I wanted to create something where I could combine different animation techniques. The script only took me one night to write. I decided to make a film about soldiers, because this theme was completely new to me. I wanted to approach this demanding profession from a somewhat ironic perspective.”

Meinardas Valkevicius has been engaged in animation, which he finds very exciting, since he was thirteen. He is currently studying at the Vilnius Academy of Art. In addition, he has worked for Gaumina Studio since 2008 and contributes his insights to the Kinas.info portal. On his blog, he frequently refers to interesting films by other authors. Here, he also comments on his own work, showing his enthusiasm for animation.

We discovered Military Life for our retrospective in a series of one-minute films that was screened at Pravda 1 Minute, a Lithuanian festival of one-minute films (in 2009). The film was also screened at the Tindirindis International Festival of Animated Films (Vilnius, 2009) and it caught our eye mainly thanks to its novel poetic style, wit and playfulness.

Rimas Sakalauskas (1985) – Synchronization (2009)

This film, which is intended for lovers of drifting rotating objects, introduces the viewer – with absolute ease – to 21st century digital animation. It cannot deny the influence of Star Wars, Tarkovsky and Kubrick. However, the resulting impression is original and so natural that it seems as if such things were happening every day.

“Synchronisation initially was a video without any idea. In the beginning I just felt, that I wanted to make some thing with big static objects, probably buildings. So I started to visit industrial areas and make photos of things, which attracted me. Thus I collected kind of a library of abandoned factories, various towers, chimneys, antennas, electricity installations and other devices. While doing this I intuitively got an idea to rotate those towers or lift objects into the air. To make obvious falsification.“

Rimas Sakalauskas graduated from the Vilnius Academy of Art in 2009 and the works he made during his studies have already shown great potential. Within this retrospective, his film Synchronization represents modern experimental animation. The artist sets Soviet-era relics into motion with a mastery that sends shivers running down your spine.

Commenting on the artist’s work, Dr. Agnieska Juzefovic of the Vilnius Gediminas Technical University says, „Despite separate and autonomous film parts, integrity is determined by the monotonous, menacing music [by Mykolase Natalevičiuse], which stretches during all film, and it reminds of bizarre sounds, noise or booming…. Finally all film objects are behaving by the model, that could be described by three words: ´static versus dynamic´.“

In 2009, Synchronization was screened at the Oslo Screen Festival in Norway and this past May at the Kurye International Video Festival in Istanbul, Turkey.

The Bug Trainer (2008)

For nine years, Rasa Miskinyte has played with the idea of making a live-action documentary about animation pioneer Ladislas Starewitch. But it was not until an international team made her dream come true that viewers could enjoy a film that puts elements of animation in context with the flow of time. The film not only features excerpts from Starewitch’s works, it also presents interesting opinions coming from the mouths of film critics. The film has toured many festivals, including the one in Karlovy Vary

 Rasa Miskinyte – Idea & Research, Producer
Education

• Graduated from Theater and Cinema Department at Lithuanian Academy of Music and Theatre, Master Degree in Audiovisual Arts, Vilnius, Lithuania, 2001
• The European Film College, Ebeltoft, Denmark, 2000 – 2001,
• Graduated from Kaunas Polytechnic Institute as an Engineer (Kauno technologijos universitetas), 1986, Lithuania
• Course “Twelve For the Future”, Denmark, 2001-2002;
• EURODOC Production, France 2003-2004.

Selected Filmography

• The Bug Trainer (2008), 52’ HD – script by: Linas Augutis, Donatas Ulvydas and Jonas Banys; directors:  Donatas Ulvydas, Linas Augutis and Marek Skrobecki; Lithuania, Poland
• L’Affaire Farwell, 2×52’, DigiBeta – Author: Jean-Francois Delassus; France.
• Spanish for Adults, 52’, DVcam – author: Tomas Tamosaitis
• The Putin System, 95’, Digi Beta, associated producer; author: Jean-Michel Carre in association with Jill Emery.
• Man from Animazone, 52’, super 16mm – director: Hardi Volmer; Estonia; this dokumentary focused on Priit Parn (born in 1946 ), an Estonian animator of international renown, whose works are utterly grotesque, absurd and funny
• The Different (2005), 26’, Beta Cam SP – director: Maksim Surkov; Ukraine, Lithuania

Donatas Ulvydas (1975) – Director, scriptwriter

Education & Training

• Lithuanian Academy of Music and Theatre, Diploma in Film directing (1997), Diploma in TV and Film producing (1999), Vilnius, Lithuania
• Apprenticeship in TV station Channel 23, (Chicago, USA), 1998 Apr. – Nov.

Selected Filmography & Awards

• Within 1999 – 2005 produced and directed more than 150 TV commercials and 40 music videos. Best Lithuanian music video awards (1999, 2003 and 2004). Best Director’s awards (2003 and 2004).
• Algimantas Kezys (1997) 15’, DVcam, Videographer; director – Ramune Rakauskaite
• Foje in Film 14 (Foje filme 14, 2000) 54′, DVcam, Studio PRO2
• Europoker (Europokeris, 2002) – 50′, DVcam, 2002. VRS Studio
• The Bug Trainer (Vabzdžių dresuotojas, 2008) – 53’, HD; Lithuania, Poland

Linas Augutis (1962) – Scriptwriter, director

Education

• Kaunas Polytechnic Institute (Kauno technologijos universitetas), 1981 – 1983, Lithuania
• Vilnius Academy of Arts (Vilniaus dailės akademija), Stage design and Photo Video art, 1992 – 1996, Lithuania

Selected Filmography

• Video art Ringing Heads (1994) 4’, Screenings: Helsinki, Stockholm, Bauhaus, Dessau, Copenhagen, Berlin, Hanover
• Domeika´s syndrome (2002) 43’ DVcam, Lithuania
• The Constitution of Lithuania. 1922 (2002) 26’, Betacam SP, Lithuania
• Mes – Pasaulio Lietuva (We – World Lithuania, 2003) 55’, Betacam, Lithuania
• Music video film A Trip to the Great Little Country (2007) 5’10”, HD, Lithuania
•  The Bug Trainer (Vabzdžių dresuotojas, 2008) – 53’, HD; Lithuania, Poland

Marek Srobecki (1951) – Director for Animation

Education

Film director, his specialty is classic puppet animation. He has graduated from Fine Art Academy and Polish National Film School (Państwowa Wyższa Szkoła Filmowa) in Lodz. He gained a scholarship from British Council and received training from Jim Henson.

Filmography & Awards

• D.I.M. (1992) – puppet animation; director, script, art director
• OM (1995) – puppet animation; director, script, art director

• Marchenbilder (1998) – puppet animation; director, art director
• Ichthys (2005) – puppet animation; director, art director – Best film in Independent Short Films Competition – Narrative Short Work in Ottawa International Animation Festival 2005. Honorable Diploma in Krakow Film Festival 2005. Bronze Jabberwocky – International Film Festival ETIUDA – ANIMA – Krakow 2005. Silver “Kreska” – OFAFA Polish Animation Film Festival Poland 2005. Sony Audience Award – ANIMATEKA International Animation Film Festival – Ljubljana 2005, Special Distinction for Short Professional Film – SICAF -10^th Seoul International Cartoon & Animation Festival 2006 Korea. Grand Prix – BALKANIMA Animation Film Festival – Belgrade Serbia 2006.
• Peter and the Wolf (2007) – puppet – production designer. The Annecy Cristal, and Audience award 2007. Awarded with Oscar in Short film (animation), 2008.
• The Bug Trainer (Vabzdžių dresuotojas, 2008) – 53’, HD; Lithuania, Poland

Dagmar Váňová

_______________________________________________________________

Bibliography:

Eligija Volodkeviciute – Lithuanian Animation (Lietuvos animacija 2009)

Laura Valauskaite – The History of Lithuanian Animation (Lietuvos animacijos istorija, 2006) – a bachelor’s thesis

Skirmantas Valiulis – Lithuanian Animation – Selected Milestones (Lietuvos animacija – kelios gairės) – a study available on the Internet

Valentas Askinis – Animation in Lithuania (Animacija Lietuvoje) – notes and comments sent by e-mail

The information portal of the Lithuanian Film Center (Lietuvių filmų centras)

The Who is who in Lithuania information portal (Kas yra kas Lietuvoje)

The information portal of the Lithuanian Theatre, Music and Cinema Museum (Lietuvos teatro, muzikos ir kino muziejus)

Lithuanian Wikipedia

Russian Wikipedia

English Wikipedia

Personal comments by all filmmakers whose films are presented within the Lithuanian Retrospective

Information from Lithuanian press – online